6. října 2013

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.
Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.
Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.
Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

1 komentář:

  1. Super recenze, sice jsem to viděl, ale dočetl jsem Tě do konce. A moc grafomansky taky nepůsobíš. A mimochodem ze scénáristického a hereckého hlediska je dokonalá ta scéna, kdy se kosmonauti, opravující Hubble dozvědí, že musí okamžitě zpět na zem. Během minuty se z pohodičky stane megastres a nikomu není vidět do obličeje...

    OdpovědětSmazat