Začátečník a profesionál

Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nadije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.  

Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji. 

Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.  

Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.

M. Horníček - Chvála prvního kroku

Zrovna včera, když jsem pracoval na jednom pořadu, na jehož výrobě se podílím, jsem si tohle moudro připomněl.

Nešlo o nic velkého - právě jsem řešil jak v obraze plynule přejít z barevného záběru do černobílého a vzápětí prolnout na starou fotografii. V podstatě triviální úkol, ke kterému jsem ale přistoupil značně ze široka, a teprve, když jsem měl hotovo, uvědomil jsem si, že jsem stále pouhý začátečník.

Problém nebyl v tom, že bych něco udělal špatně. Tuhle fázi už mám nějaký čas za sebou, takže pokud něco vyloženě (a ve své podstatě téměř vědomě) nezanedbám, chyby tohoto rázu se mi příliš nedějí.

Šlo o způsob, jak jsem zadání vyřešil - tradičně se označuje úslovím: „Jít s kanónem na vrabce.“

Použil jsem správné triky, napojil je ve vhodném místě, využil jsem přirozeného dělení v obraze, aby efekt působil organičtěji - ale použil jsem k tomu nevhodné a zbytečně komplikované nástroje. Téhož efektu jsem mohl dosáhnout za třetinový čas a s použitím výrazně snazších postupů (a hlavně bez nutnosti propočítat efekt, abych si jej mohl zkontrolovat).

Paradoxně, ve svých učňovských letech bych tohle řešit nemusel. Zcela přirozeně bych (ve své omezenosti) sáhl po nástrojích, které jsem měl použít včera, protože jsem nevěděl o existenci těch pokročilejších.

Ty poslouží prakticky stejně dobře a nabízí širší paletu možností, ale nebylo nutné jimi zatěžovat procesor...

Následkem tohoto procitnutí jsem s pokorou váhavě slezl z piedestalu, na nějž jsem sám sebe stavěl v domnění, že jsem již dosáhl jisté zručnosti, která mě opravňuje k zkušenému nadhledu a mentorování. Opak byl pravdou - stále jsem na počátku dlouhé cesty.

Ten pravý rozdíl mezi začátečníkem a profesionálem je totiž v tom, že ti opravdu zkušení a moudří umí efektivně vybírat a používat svěřené nástroje. Nedělají zbytečné úkony navíc - a pokud ano, pak s plným vědomím toho, že si volí delší cestu za účelem obohacení výsledku. Přesně jak píše pan Horníček.