5. října 2013

Osobní žebříčky

Pokud to s filmem myslíte vážně, určitě sledujete recenze filmových kritiků a publicistů. Lidí, jejichž prací (a zároveň i koníčkem) je sledování filmů a přemýšlení o nich... A zároveň sami procházíte podobnými úvahami, analyzujete vlastní vkus a vedete si nějakou formu záznamů o tom, co se vám líbilo - většinou na některém z filmových serverů (ať už to je česká CSFD nebo mezinárodní IMDB - a jen těmi by seznam nekončil).

S tím pochopitelně souvisí i utváření všelijakých osobních žebříčků - vaše nejoblíbenější akční filmy, komedie, muzikály, detektivky... Nebo naopak sada těch nejméně povedených, které uvádíte jako odstrašující příklad toho, kudy cesta nevede.
A máme tu i kategorii guilty pleasure - filmy, které jsou objektivně špatné, ale vy si je stejně pokaždé užíváte a možná se za to i trochu stydíte.

Doug Walker (už jsem o něm psal v souvislosti s vlogováním) před nějakou dobou uveřejnil výběr 10 filmů, které osobně nemá rád, ale ostatní lidé je milují, což je poměrně specifická kategorie, kterou lze pojmout oběma směry (protože milovat film, který je všeobecně nepopulární není ještě totéž jako guilty pleasure).

A protože Doug je fajn chlapík, tak pochopitelně inspiroval řadu dalších filmových nadšenců, aby zveřejnili své výběry.
A tak - čert to vem! - proč se nepřidat?

3 filmy které nemám rád, ale ostatní je milují

Samotáři (David Ondříček, 2000)
Tenhle film prostě musí být na začátku seznamu. Tráva mi nic neříká, myšlenka filmu mi naprosto unikla (neoslovila mě) a jen kvůli hereckým výkonům je pro mě zbytečné se na to dívat.
Pochopil jsem ale, že dost lidí se v tom filmu našlo a vnímají ho jako výpověď o své generaci, což paradoxně znamená, že do té samé generace nezapadám - ale nedá se říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
Přesto filmu musím přiznat status kultu a mnohé nesporné kvality, jež jej vyvyšují nad zbytek české filmové produkce (což ale není nijak vysoko položená laťka).

The Dark Knight (Christopher Nolan, 2008)
Já vím, Heath Ledger umřel ještě před premiérou a zahrál dokonale vyšinutého záporáka... A co má být? Mrtvý herec nedělá dobrý film - dělá jen špičkovou reklamu průměrnému filmu.
Temnému rytíři můžu přiznat právě jen toho Ledgera, který ale hraje druhé housle, protože není jediným padouchem na scéně - Harvey Dent zabírá prostor, který by více slušel Jokerovu řádění. Jinak je tu tradiční (chladně precizní) Nolanovská režie, díky které mám vždy pocit, že jsem vše podstatné viděl při první projekci a opakované zhlédnutí filmu mě neláká.
Ale není to špatný film - jen šedě průměrný. A mě nebavil.

Twin Peaks (David Lynch, 1990)
Seriál i film s podtitulem Fire Walk with Me... Já prostě Lynche nechápu. Dokonce se dá říct, že ho nechápu (a nemám rád) víc než Larse von Triera (jehož Idioty považuji za absolutní dno profesionální filmařiny).
Dal jsem seriálu dva pokusy a ani v jednom jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že má smysl se dál dívat (při druhém pokusu jsem usnul snad rychleji než v případě Mazací hlavy).
Takže tady asi není co obhajovat - asi prostě pro Lynchovy psycho-vize nemám cit.

3 filmy, které miluji, ale ostatní je nenávidí

The Matrix Reloaded a The Matrix Revolutions (sourozenci Wachovští, 2003)
Pro lidi, kteří mě znají, nejde o žádné překvapení, že tenhle dvojfilm vychvaluji do nebe a jsem ochotný se za něj bít do roztrhání těla. Tohle opravdu není guilty pleasure, ale ryzí láska.
Jsem si vědomý toho, že tahle dvojice je tak neskutečně nefilmová, že bych měl chrlit síru a popel jako islandská sopka, ale přesto mám rád ten epický přesah do různých filozofických a náboženských směrů s logikou, která je jasná snad jen Wachovským (a ani těm možná ne).
První díl pro mě byl jen akční pohádka. Dvojka s trojkou jsou už někde jinde (bohužel také jinde než bylo divácké očekávání).

Once Upon a Time in Mexico (Robert Rodriguez, 2003)
Mám rád Desperada - je to klasický film, který pekelně dobře odsýpá a přináší za málo peněz hodně muziky. Tenkrát v Mexiku je pak zase o krok někde jinde - větší, hlasitější, s více postavami (což je obvykle chyba, ale tady mi to nevadilo) a propracovanější hudbou. A Johnny Deppem, který hraje takovou badass svini, že ho nelze než milovat.
Rodriguez naservíroval řácky ostrý nářez v křupavé tortile - a nebýt jeho jména v titulcích, skoro bych si ho spletl s Tarantinem.

The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009)
Nebýt toho, že se občas věnuji LARPu a vím, jak se občas dokáží projevit vypjaté emoce, asi bych tenhle film neocenil. A přitom téma, které přináší, je univerzální (přirovnání k Pánu much je v tomto případě naprosto přesné).
Od samého počátku je atmosféra dusivě tíživá a je jasné, že se schyluje ke katastrofě - a když konečně nastane, ukáže se, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího. Prostě srdeční a nedoceněná záležitost u které selhala komunikace s LARPem nedotčenou diváckou obcí.

A co vy?

Pochopitelně jsem tenhle souhrn nepsal jen pro vlastní potěchu, ale i proto, abych vám dal prostor k vyjádření se. Jaké jsou vaše výkyvy proti obecnému vkusu?
Komentáře jsou jen vaše (můžete klidně napsat jeden film, tři jako já nebo rovnou celou desítku).

1 komentář:

  1. Marně přemýšlím, jestli mám nějaké osobní guilty pleasure. Možná Boží armáda (The Prophecy, 1995) a Žoldák: Legie zkázy. První kvůli hercům, druhé nejspíš kvůli přesvědčení, že ne všechno staré patří do šrotu (a hlavně ne staří válečníci).
    Na co se vždycky podívám ráda, je Pátý element. Leeloo, Plavalaguna, až daleko za nimi Corben Dallas, i když ten z plátna téměř nesleze. Prostě barevné, epické, lehce šílené a s operou!
    Dále to jsou Faunův labyrint (2006) a Labyrint (1986). Blade Runner (1982). A pár dalších.

    OdpovědětSmazat