Hold Katalánsku

Na chvíli opustím nevážná témata a pověnuji se jednomu kontroverznímu jevu, který vyvolává vášnivé reakce napříč internetem. Ne náhodou jsem pro toto zamyšlení zcizil titul Orwellových zápisků ze Španělské občanské války, protože právě v Katalánsku, v neděli 25. října tohoto roku, skončila tradice trvající takřka 2 staletí (v podobě v jaké ji známe dnes, jinak je ještě mnohem starší) - býčí zápasy.

Humanisté a bojovníci za práva zvířat slaví, ale já je stěží mohu považovat za něco víc než pokrytce. Oni mě pak bez uzardění nazývají jinými termíny a poukazují na moji pokřivenou morálku nebo nedostatečné duševní zdraví. Spor, který nemůže mít vítěze, protože oni neustoupí ani o píď a já, sic mohu uznat část jejich argumentů za ne zcela odtržené od reality, nemohu popřít hodnoty, kterých si u zvířat i lidí vážím nejvíc - odvahy bojovat o život a postavit se nepříteli čelem.

Snad je to tím, že mám částečně italskou krev, ale sdílím fascinaci skotem, která je mnoha jižním národům vlastní. Býci se zde vždy těšili velké úctě, což zřejmě souviselo s jejich silou a velikostí, díky kterým zastali mnoho práce. Navíc dobrý plemenný býk byl pro hospodáře pravým požehnáním.

V Mínojské civilizaci dokonce, podle všech historických náznaků, patřilo přeskakování býka k jakési zkoušce odvahy či dospělosti mezi dospívající mládeží.

Na první pohled je tedy nepochopitelné, proč Španělé býky "týrají" zápasy v aréně, před kterými je jim puštěno žilou (aby se snáze vyčerpali, ale ne moc, aby zase nebyli příliš malátní), poté jsou naháněni a provokováni a následně zabiti chlapíkem, za kterého většinu nebezpečné práce odvedli jiní. 

Proti tomuto většinou ochránci zvířecí říše (alespoň ti, kteří netrpí předsudky vůči pojídání steaků) staví jatka, kde jsou stáda skotu vybíjena bez zbytečného stresu a většinou jednou ranou, aby nebyla ovlivněna chuť masa.

První co mi vytane na mysli, když si  představím obě tyto situace, je poprava odsouzence. V jednom případě vezmu skupinku vězňů, zavážu jim oči a jednoho po druhém střelím do týla - rychle, čistě a bez zbytečných emocí. Nikdo netrpí a vše proběhne naprosto v klidu.

V druhém případě vložím odsouzenci do ruky nůž a nechám ho bojovat o jeho život - možná mu podmínky nebudou úplně nakloněny, ale dostane šanci se osvobodit, pokud zabije svého soupeře. Dost pravděpodobně zemře bolestivě a zbytečně krvavě, ale bude tak blízko svobodě, jak jen bude schopen.

Je asi zbytečné vysvětlovat, která "poprava" byla corrida a která jatka.

Jde především o to, že býčí zápasy jsou moderní verzí obětiny a porážky býka. Diváci nepřicházejí na tribuny, aby sledovali umučení a zabití kusu skotu, ale proto, aby zhlédli souboj malého člověka proti velkému zvířeti. A nezřídka fandí i býkovi, který podle některých tradic může dostat i milost, pokud publikum dostane pocit, že si ji svojí odvahou zaslouží (stejně tak, pokud odmítá bojovat bývá ušetřen - nebyl by pro toreadory soupeřem).

Všichni, kdo se v aréně staví proti býkovi jsou ohroženi na životě - stačí neopatrný pohyb, přílišné sebevědomí (nebo i příliš malé) a býkovy ostré rohy snadno ukončí nebožákovu kariéru. Něco takového nelze zvládat bez toho, aby člověk dobře porozuměl zvířeti proti kterému stojí, aby ho respektoval a soucítil s ním ve chvíli, kdy jej zraňuje. Matador (muž, který má právo unaveného býka zabít) je pak povinován prokázat úctu k býkovi tím, že jej zabije jednou čistou ranou přímo do srdce, což není nic jednoduchého ani u nehybného kusu.

Moc pěkně je průběh býčích zápasů v corridě popsán v tomto cestopisném článku.

Těžko lze zápasy považovat ze mírumilovnou a nekrvavou kratochvíli. Umírají při ní zvířata i lidé a diváci se při tom především baví. 

Zároveň je však nelze snadno odsoudit jako barbarské a zbytečné. Tradice má totiž svůj význam i dnes, kdy je maso redukováno na pouhou surovinu - už nejsme konfrontováni s jeho původem a bereme jej pouze jako jedlý předmět v plastové vaničce, který nacházíme v supermarketech. Necítíme úctu a vděk vůči stvoření, které zemřelo, aby nasytilo náš hlad.

A to je právě jeden z významů corridy - připomíná nám, že i zvířata jdoucí na porážku mají vůli bojovat o své životy. Podobně jako my.

"Španělé nejsou ke zvířatům krutí. Corrida je boj člověka se zvířetem, v podstatě starý jako pravěk. Má všechnu jeho krásu boje, ale má i jeho bolest. Ostatně, jako mnohokrát náš život vezdejší... "

Karel Čapek 

Filmová & literární tvorba

Tuto sobotu jsem měl tu čest diskutovat s několika velmi nadanými mladými spisovatelskými talenty a zároveň i porotci literárních soutěží. Sám jsem letos také trochu porotcoval a mám celkem i dost načteno, takže téma hovoru se pochopitelně stočilo právě na soutěže a "obludnosti," které do nich autoři občas drze posílají. Této diskusi ještě předcházela přednáška na totéž téma vedená (ač mladou) již velmi zkušenou porotkyní, která hodnotí i soutěže jako Cena Karla Čapka nebo Žoldnéři Fantazie (to jen tak na okraj, aby si nemyslela, že jí chci ošidit o zásluhy).

Nebyl bych to já, abych hovor nestočil i na film a jeho výrazové prostředky, protože právě povídka (novela, kniha) a film (seriál) mohou sdílet velké množství znaků a není výjimkou, že se mladí spisovatelé inspirují pro svou prvotinu právě v tomto médiu, ale... (zde se, milý čtenáři, dramaticky odmlčím, abych demonstroval to, co může báječně fungovat ve filmu, ale v psaném textu to bez patřičné autorské obratnosti vyzní přinejlepším rozpačitě).

Myslím, že by bylo hezké si některé obtížně převoditelné prvky ukázat a rozebrat - přinejmenším proto, že právě tato forma kritiky, je-li spojena s patřičnou sebereflexí, může ušetřit porotce literárních soutěží značných útrap.

Dramatická pauza

Jak už jsem naznačil výše, je dramatické odmlčení se jedním z nejoblíbenějších prvků, které ve filmu fungují samy o sobě dobře, ale v pokulhávají, když dojde na jejich užití v textu. 

Scén, kde se mluvčí v řeči na chvíli zastaví, aby dodal váhu svým slovům, známe z filmů stovky, ale ani v nich nepatří k ničemu jednoduchému - dramatická pauza musí být na správném místě a dobře zahraná, jinak vyzní prázdně, jako by si herec nepamatoval text a režisér se střihačem si toho nevšimli.

Jako ikonickou v tomto ohledu vnímám první scénu Dona Corleoneho ve filmu The Godfather (Francis Ford Coppola, 1972), kde sice odmlky nejsou nijak závratně dlouhé, ale jejich užití je geniální.

Většina literárních nováčků tento jev prostě nahradí trojtečkou, která sice může fungovat, ale zpravidla tomu tak není. Většinou proto, že autor použije následující schéma:

Hrdina vstoupí do místnosti. Autor detailně popíše vybavení místnosti i muže, který v ní sedí za stolem. Pokud náhodou nějaký detail záměrně vynechá, je to obvykle jen proto, aby na něj mohl hrdina poukázat v některé z prvních vět, které pronese. Hrdina a Sedící muž spolu hovoří. V první dramatické pauze Sedící muž vstane a někam popojde (nebo dělá nějakou jinou bezmyšlenkovitou činnost), občas něco dělá i v té následující, ale vždy a bez výjimky končí svou dramatickou větu třemi tečkami. 

Po několika odmlkách pak buď Sedící muž působí jako neurotik stižený sklerózou (není schopen dokončit myšlenku a neustále se nahodile pohybuje), nebo jako neméně sklerotická břichomluvecká loutka (sedí, ani se nehne, jen mluví a nedokončuje věty).

Místo toho, aby si autor nechal k dispozici nějaké popisy i do rozhovoru, vystřílí všechnu munici hned na začátku a pak vede holý dialog, který může být doplněn o zbytečné prohánění postav po okolí jen proto, aby něco dělaly. A přitom trocha popisu dokáže dramatickou pauzu oddělit celkem přirozeně, takže čtenář touží vrátit se a navázat v hovoru. 

Popisy

Zde je filmař ve značné výhodě - jemu stačí danou krajinu, věc, či osobu jednou ukázat a má vystaráno. Spisovatel musí totéž vtělit do slov a kupodivu, i když by člověk sázel na autorskou lenost, paradoxně největší obtíží bývá přehnaná popisnost (z povídky o 5 stranách pak 2 stránky zabírá popis krajiny a jednu stránku Hrdinovy sexy rysy - nebo Hrdinčiny, závisí na pohlaví a preferencích autora). 

Kdysi jsem slyšel, že ideální postup je, když autor popíše daný objekt dvěma (třemi) nejdůležitějšími charakteristikami (stříbrný nůž s úzkou čepelí, tlustý muž s košilí zamazanou kečupem) a dál je rozvíjí až s postupujícím dějem. Alespoň si čtenář (a občas i autor) při doplňujícím popisu připomene, kdo je vlastně na scéně a co třeba Hrdina už hodiny drží v ruce, zatímco šplhal po věžáku a sváděl boj o záchranu světa.

Ohledně popisu scény doporučuji video Test pozornosti, které jasně ukazuje, kolik informací lze z filmu efektivně vyčíst - nevidím důvod proč by čtenář musel mít informací několikanásobně víc. Ostatně, v tom spočívá největší kouzlo knih, že si čtenář může doplnit děj o vlastní detaily.

Akční sekvence

Umí to Kulhánek i Žamboch a sami to známe z mnoha akčních filmů. Hrdina má těsně před rozhodující bitvou a připravuje si zbraně - ve filmu vidíme rychlý sled detailů, které napovídají, jak drsně vyzbrojený a odhodlaný právě je. Na papíře obdržíme jen suchý výčet zbraní, zbroje a to, kam si je hrdina (často kuriózně a anatomii navzdory) poschovával.

Schválně zkuste sami popsat, jaký dojem ve vás zanechá prvních 20 sekund tohoto videa (Hot Fuzz, Edgar Wright, 2007).  A zkuste těch 20 sekund popsat několika slovy a zanechat stejný dojem v čtenáři (posluchači).

Tohle prostě na papír nepřevedete, ani kdybyste při tom rozkousali tři tužky, vypili litr kávy a do žil si píchali čistého Shakespeara, ale je možné pokusit se převést náladu, kterou takový sestřih přináší, podobným způsobem jako při psaní bojové scény.
Rychle, stručně a nekompromisně.
I když já bych se na to raději vykašlal a zkusil totéž vyjádřit jinak, klidně na větší ploše - to ovšem záleží na autorovi.

 *     *     *

Jako letmý náhled do rozštěpeného literárně-filmového světa by to pro tuto chvíli stačilo. Rád se k tomuto tématu ještě v budoucnu vrátím a ocením, když se mnou bude polemizováno nebo budu doplněn o vaše vlastní postřehy.

Jen bych ještě rád dodal, že všechny zákonitosti (zejména ty literární), o které jsem se v textu otřel, neplatí univerzálně a za všech okolnosti, ale chce-li autor (jedno zda filmový nebo literární) experimentovat a posouvat hranice možného, měl by nejprve ovládnout řemeslo a k tomu patří především schopnost psát povídku opravdu jako povídku, nikoliv jako literární verzi scénáře seriálové epizody (a vice versa).

• Filmová & literární tvorba II

Ne-Střih

Co je vlastně cílem střihu?

Pomineme-li práci s posouváním obsahu záběrů, jak jsem v předchozím příspěvku ukázal na Lvu Kulešovovi, klade si střih za cíl především zastoupit divákovy oči.

Dobrý střih se pozná především tak, že si jej nevšimnete - střihač vám vždy ukáže právě to, na co byste se chtěli nebo měli dívat a vede váš zrak přirozeně od jednoho děje k druhému. Pokud jde o rozhovor dvou osob, je to v podstatě jednoduché - je nad slunce jasné, co divák chce vidět a celá střihačská práce se tak točí jen kolem toho, jak do střídání mluvčích propašovat i něco navíc - atmosféru rozhovoru a místa kde se odehrává.

Pokud se naše scéna odehrává například v kavárně u stolu, můžeme prostě ukázat obě postavy v celkovém záběru a pak stříhat na polodetail toho, kdo právě mluví - náladu scény tak necháme na hercích a jejich schopnosti předat emoce.
Můžeme ale také ukázat detail na ruku nervózně si pohrávající s kávovou lžičkou, střihnout na výhled z okna kavárny (pokud se třeba jedna z postav podívá tím směrem), nechat kameru zabírat bublinky ve sklenici s vodou... Tohle vše udává scéně náladu a pomáhá jejímu lepšímu vyznění. Vedeme diváka a předkládáme mu naši vizi toho, co by měl v sestřižené scéně vidět.

Problém může být, pokud diváka chceme udržovat v napětí a něco mu záměrně neukázat, protože v takovém případě mu to musíme naznačit. Vhodným střihem říct: "Tohle bys měl vidět, ale ne teď! Počkej si."

V opačném případě divák jen čeká a doufá, začíná být netrpělivý a těká myšlenkami - celá práce střihače pak přichází vniveč, protože nedokázal udržet divákův pohled a pozornost. Pěkně je tohle neukázané, postupně odhalované, tajemno vidět například ve filmu Apocalypse Now (Francis Ford Coppola, 1979), kde ve scéně, kdy se setkává kapitán Willard s plukovníkem Kurtzem dlouhou dobu nevidíme tvář druhého jmenovaného (existovaly pro to praktické důvody, ale to nijak neumenšuje působivost té scény). Marlon Brando se ukrývá ve stínu, divák ho chce vidět, ale zároveň ví, že ho včas uvidí - osvětlení scény i střih záběrů to jasně dokládají.

Pokud jde o vedení divákova pohledu, nemá střihač zdaleka monopol - téhož může dosáhnout i kameraman, ačkoliv jeho úloha je v tom o něco těžší. Například v působivé bitevní scéně na konci filmu Children od Men (Alfonso Cuarón, 2006) vidíme 6 minutovou kamerovou jízdu bez jediného střihu a přesto nám kameraman (Emmanuel Lubezki) ukazuje vždy to, co jako diváci chceme vidět. Náročnost přípravy takové scény musela být neuvěřitelná. Pozoruhodné je ale především to, že většina diváků si během této scény ani neuvědomí, že se nestříhalo. Osobně to považuji za jednu z nejpokročilejších forem tzv. střihu v kameře.

Existuje ale také střihová mystifikace - ve filmové adaptaci divadelní hry Anthonyho Shaffera Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972) nám střihač (Richard Marden) postupně ukazuje tucty předmětů ve výbavě pokojů, kde se děj odehrává, ale jen některé jsou podstatné pro pozdější děj. Vyvolává tak kuriózní atmosféru plnou napětí a nejistoty, kdy divák banalitám přikládá stále větší váhu, aby se jeho představy vzápětí zhroutily jako domeček z karet.

Pro konverzační mysteriózní detektivní příběh, který na kulisách z velké části stojí, je to naprosto geniální konstrukce.

Kulešovův efekt

Lev Vladimirovič Kulešov
(1899 - 1970)

Nelze začít psát o střihové skladbě, aniž by člověk nezmínil ruské montážníky - pionýry filmařského řemesla, kteří byli pro střih tím, čím byl Georges Méliès pro filmový trik. Jedním z pro mě nejvýznamnějších byl právě Lev Kulešov, který jako první poukázal na důležitost vazby záběrů pro jejich obsahové vyznění.

Pro Kulešova byl záběr základní surovinou filmového díla (podobně jako v hudbě tóny a v řeči slova) - teprve ve spojení s dalšími záběry pak získával přesah a obsahové vyznění, které v něm samotném nemuselo být nutně obsaženo.

Aby demonstroval principy střihové skladby, natočil Lev Kulešov tvář ruského herce Ivana Mozžuchina, kterému řekl, aby se tvářil pokud možno neutrálně. S tímto záběrem pak postupně spojil záběr na misku horké polévky, na rakev s mladou dívkou a na hrající si dítě. Výsledek promítl nic netušícím divákům...

Vsevolod I. Pudovkin, další z montážníků, později napsal: 

"Když jsme ukázali tyto tři kombinace divákům, kteří nebyli do tajemství zasvěceni, účinek byl neobyčejný. Diváci byly nadšeni hercovou hrou."

Kulešov svým pokusem dokázal, že obsah filmového záběru je závislý především na kontextu - sám o sobě je mnohoznačný a může znamenat téměř cokoliv.

Dnes se již na Kulešovův efekt neklade zdaleka takový důraz (respektive se o něm mimo filmové školy příliš nemluví). Doba pokročila a značnou část obsahového sdělení zastane zvuk - ať už je to hudba, ruchy či mluvené slovo - ale i ten je svým způsobem součástí filmové skladby...

Příprava LARPu

Co je LARP?

Na počátku všeho byl nápad. Myšlenka udělat hru pro pár přátel, která by se svojí hororovou tématikou trochu vymykala zaběhlému žánru a stavěla víc na atmosféře a postavách, než na epických střetnutích dobra se zlem. Ostatně i sama hranice dobra a zla měla být ve hře spíše nezřetelná a místy převrácená.

Ten nápad na mě přišel jednoho horkého květnového odpoledne a pár týdnů mě nepustil - utěšeně se mi hromadily sepsané texty a já pochopil, že nebudu mít klid, dokud se nepokusím jej zrealizovat.

Tak vznikly první Legendy s podtitulem Zajatci zimy.

Organizace byla peklo a přestože jsem v té době měl za sebou spolupráci na pár větších akcích, nebyl jsem ani zdaleka připraven na to, co mě mělo čekat. Z 20 přihlášených hráčů jich nakonec třetina odřekla (na poslední chvíli) a mně pár dnů před akcí vypověděla tiskárna - katastrofa měla zaděláno.

Jiná akce (Magnamund 2002),
ale na místě, kde se konaly první
i druhé Legendy.

Z prvních Legend se nakonec vyklubala příjemná komorní akce s hutnou atmosférou, která nejen že se dala krájet, ale dokonce sama krájela své konzumenty. Hrdinové vraždili a páchali zvěrstva ve jménu dobra, padouši chránili ženy a děti a lesem se ozývalo vytí vlkodlaků a křik lovců...

Nebylo myslitelné, že by nevzniklo pokračování a protože jsem nechtěl prznit již uzavřený příběh, dostaly druhé Legendy orientální rysy. Otázka cti se to jmenovalo a opět se pro mě roztočilo kolo, které jsem nedokázal zastavit. Trpěl jsem, skuhral a každý zásadnější text jsem preventivně vyhotovoval i na stroji, protože na jehličkovou tiskárnu s traktorovým papírem nebyl spoleh. Hry se nakonec účastnila polovina počtu účastníků předchozího ročníku a opět svojí atmosférou překonala mé nejtajnější představy.

Obě hry měly jedno společné - až dětskou naivitu s jakou jsem je mohl realizovat. Je to už pár let a oproti dnešnímu boomu se u her cenily především nápady, příběh a atmosféra.

Dnes je třeba také dodat zázemí, výpravnost a cool prvky (ať už to jsou kostýmy nebo hluboká psychologie postav vytvořená tzv. na klíč). Doba je zkrátka jiná a žádá si jiné hry, které chtějí mnohem víc času i peněz ze strany organizátorů a na to já prostě nemám nervy ani čas...

Přesto jsem po dlouhém přemlouvání kývl na realizování třetích Legend - ty jsem kdysi kvůli problémům se zajištěním terénu odložil ad acta a měl celý projekt za navždy mrtvý, jenže moji hráči nezapomněli...

Původní nápad na space operu jsem opustil (opět bych ztroskotal na terénu) a sáhl po námětu do hard si-fi - kolonizace vzdálených planet a cesta k nim... Cesta tichem.

V mém věku a s mými zkušenostmi by mělo být snadné dát dohromady hru pro maximálně 15 lidí, ale ukázalo se, že nová doba přináší nové výzvy. To, co před 8 lety bohatě postačovalo se dnes dá stěží považovat za koncept a lokace formou gamebooků už jsou také poněkud pasé. Doba přeje komorním LARPům a propracovaným vztahům mezi postavami se složitým načasováním událostí a až mechanicky dodržovanou gradací příběhu - to ale vyžaduje spoustu testování a mnohem více času na přípravu, než kolik jsem ochoten (a hlavně schopen) investovat.

Nakonec se tedy musím spokojit se starou školou, která sice používá nové prvky, ale staví na ověřené klasice - doufám, že to bude fungovat.

Do LARPu mi teď zbývá méně než měsíc a ve skluzu je vše co ve skluzu vůbec může být - dojednávání postav, lokace a události a dokonce i terén (tam sice mám vše přislíbeno, ale potřebuji definitivní a konečné potvrzení) - přesto věřím tomu, že vše dobře dopadne. Jsou to Legendy a ty nemohou být špatné, nebo se mýlím?

Právě kvůli časovému presu, do kterého jsem se dostal, jsem potřeboval tenhle text sepsat, abych se mohl naprosto oddat přípravám - už teď mi pokusy o vytvoření mentálních map a vývojových diagramů lezou poněkud na mozek, ale bylo nutné vytvořit hraniční bod - monument - od kterého se odrazím pro běh do cílové rovinky... Ať tedy slouží!

Kamera - Klapka - Akce!

Zásadní potřebou každého tvořivého člověka je dát o sobě vědět - sdílet myšlenky, které se mu prohání mozkovnou a vnutit je svému okolí, podobně jako posmrkávající pasažér hromadné dopravy šíří svou chorobu mezi spolucestující.

Nejinak je tomu v mém případě...

Výsledkem výše zmíněné OCD je tento blog, který mě (doufám) dotlačí k tomu, že nebudu zahlcovat veřejný prostor diskusních serverů svými neuváženými plky a bláboly. Navíc by mohlo i dojít k tomu, že se konečně naučím pravidelně (pravidelněji) psát delší či kratší texty a následně dotáhnu do velkolepého závěru několik nápadů, které v mé tvůrčí myslivně již nějakou dobu zrají. Zejména ty, které se týkají nejen námětu na komiks, ale také na filmový scénář podle jednoho nestárnoucího literárního díla...

Pochopitelně se budu věnovat i teorii filmového střihu a ukázkám mé vlastní střihačské práce - byla by věčná škoda nevyužít tento prostor k osvětě. Film je už léta mým koníčkem a jeho technická stránka mou posedlostí - což je snad poznat i z titulku, který tento příspěvek uvozuje.

Čemu se pokusím vyhnout, jsou časté recenze na seriály a filmy - od toho mám profil na CSFD, ale sem tam se nějaký výjimečný kousek objeví - především ty kromobyčejně dobré, nebo naopak tak špatné, že si zaslouží být  rozebrány a pranýřovány.

Inu, myslím že jako úvodní text blogu to již bohatě postačuje. Rozhodně doufám, že nezůstane jen u toho a brzy se zde objeví nějaký ucelenější článek... třeba právě na téma filmové skladby.

STOP! 
U mě dobrý, rejžo!