Breaking point

Když člověk, ať už je to filmař nebo spisovatel, vypráví příběh, obvykle naráží na to, že existují jistá schémata, kterých je dobré se držet. Pravidla, jež je nutné znát a chápat.

Tohle je věc, kterou opakuji neustále a ano, existují výjimky. Jenže ty výjimky vycházejí ze znalosti pravidel (na obou stranách sdělení) a hry s nimi.

To je i případ jevu, kterému se občas říká bod zlomu nebo breaking point.

Drama!

Každý, kdo se alespoň základně orientuje v antickém dramatu (tj. absolvoval střední školu) ví, že podle Aristotela se děj dramatu (respektive tragédie) dělí na pět fází. Expozici - Kolizi - Krizi - Peripetii a Katastrofu. Což je obecně rozšířený omyl, kterému jsem dlouho sám věřil!

Za tímto dělením nestojí Aristoteles, nýbrž německý divadelní teoretik Gustav Freytag z 19. století.

Sám Aristotles byl při svém dělení zdaleka nejblíže tomu, jak dnes uvažuje Holywood. Když tedy Syd Field dělil děj na Setup - Confrontation - Resolution, byl antickému Řecku mnohem blíže než my v Evropě.

Příběh! 

Proč o tom píšu?

Breaking point se totiž nejsnáze definuje jako moment na samém konci Krize. V příběhu je to ten okamžik, kdy protagonista zdánlivě ztratil všechny možnosti, jak by mohl situaci zachránit. Konflikt dospěl ke svému vrcholu, všechny naděje jsou ztraceny...
Je to ten okamžik, kdy detektivovi policejní náčelník sebere odznak i zbraň, důkazy vedou do slepé uličky a jediné, co zbývá je sáhnout po sklenici bourbonu.

Zlomový okamžik je důležitý zejména v akčních filmech. Ukazuje divákovi, že hrdina je zranitelný, jde mu opravdu o hodně a rozhodně se nemůže spoléhat na to, že mu vše vyjde. Je důkazem toho, že k tomu, aby se konflikt vyřešil, je nutné hodně obětovat. Možná i všechno.

Aby to bylo pochopitelnější, uvedu několik příkladů. Nicméně se při tom nelze vyhnout spoilerům, za což se předem omlouvám.

Loňský akční blockbuster Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014) nám poslouží velmi dobře, už jen proto, že je v něm několik momentů, které lze za zlomové považovat – a fungují velmi dobře.
Drtivou část filmu sledujeme Toma Cruise, jak se mění ze zbabělého úředníka v mašinu na zabíjení mimozemšťanů. A zdá se, že ho nemůže nic zastavit. Přesto propadne depresím a zběhne. Tou dobou už je velmi schopný a v bitvě může obstát způsobem, jaký nechává jeho spolubojovníky daleko za ním. Přesto to téměř vzdá a vidí, jak se svět řítí do záhuby.
Ale to ještě zdaleka není zlom, i když v jiném filmu by jím rozhodně byl. I v tomto okamžiku je totiž prakticky nezničitelný. Stačí mu zemřít a restartovat den.
Pak ale konečně objeví způsob, jak porazit nepřítele a... přijde o svoji schopnost.
Je přivázaný k lůžku v nemocnici, obviněný z mnoha zločinů a pokud nyní zemře, mimikové definitivně vyhrají. Cokoliv odteď udělá, je čin zoufalého muže, který neskutečně riskuje. A napětí na straně diváků se dá doslova krájet.

Nebo jiný příklad. Naprostá klasika je The Matrix (Wachovští, 1999) – a zlomovým okamžikem je souboj s agentem Smithem v podzemce. Je to dokonce esenciální způsob vyprávění zásadního souboje. Bez ohledu na to, jak moc se Neo snaží, po každém jeho úspěšném útoku dostane o to brutálnější výprask.
Dokonce plive krev.
A je jedno, že se po drtivé ráně zvedne a předvede velkolepou sérii úderů, které by jej měly vrátit zpět do hry, Smithovi to nijak nezabrání v tom, aby ho opět srazil na kolena.
Nakonec Neo (a to už v odkazovaném videu není) dosáhne malého zoufalého úspěchu, který mu koupí čas, aby mohl utéct, ale ten okamžik před tím, kdy klečí v kolejišti, se zdá, že je konec.

Podobně například Rocky (John G. Avildsen, 1976) a vlastně i jeho pokračování – závěrečný souboj v ringu je strukturovaný obdobným způsobem, jako bod Davida s Goliášem.
I když tady je zlom posunutý mnohem blíže k samotnému závěru (second plot point - jsme v americké kinematografii, nezapomínejme).

Efekt!

Jak už jsem napsal, zlomový moment je něco, co divákovi ukazuje, že hrdina je zranitelný. Že má co ztratit a reálně to opravdu hrozí. Vytváří (rozšiřuje) propast mezi tím, co zvládne, a o co usiluje. A právě to vytváří ten kýžený heroický moment.

Hrdinové mající všechno takříkajíc na háku jsou zábavní, ale divák o ně téměř nemá strach. Tak nějak očekává, že přese všechno, co se jim postaví do cesty, uspějí.
Proto je tak těžké natočit zajímavý film o Supermanovi. Jak je možné efektivně (a třeba i efektně) zlomit někoho, kdo je nezničitelný? Dokonce ani Doomsday ho nedokázal zlikvidovat! A to byl nějaký borec. Nerd Alert!

Naproti tomu třeba Kick-Ass (Matthew Vaughn, 2010) je obyčejný kluk ze střední školy a k tomu, aby byl v problémech, stačí i jen to, aby se do něj pustilo víc protivníků naráz. Takže když skončí přivázaný k židli, tluče ho skupina gangsterů a hrozí mu, že uhoří zaživa, je to opravdu vážné. V ten moment lituje toho, co udělal a co už nestihne v životě udělat... Bod zlomu!
Ve druhém díle Kick-Ass 2 (Jeff Wadlow, 2013) je zásadním okamžikem chvíle, kdy Daveovi zabijí otce. To už je prakticky klišé, ale v rámci žánru funkční.

Motiv zesnulého přítele (nebo někoho jiného blízkého) je velmi oblíbený a není omezený pouze na akční filmy.
Ve Fontáně (Darren Aronofsky, 2006) zemře Isabel právě ve chvíli, kdy je Tomas krok od jejího vyléčení a jeho zoufalství zakalené hněvem je jedním z velmi silných okamžiků filmu. Právě díky němu je to, co potom přijde, tak silné a očišťující.

V romantických filmech se pak celý dlouhou dobu budovaný vztah sesype jako domeček z karet. I to je zlomový moment. Je nutný k tomu, aby o něco více vyniklo závěrečné usmíření.
Bylo by k ničemu, kdyby si ti dva zamilovaní tvrdohlaví pitomci promluvili jako dospělí a vzájemně si naslouchali. Ale.. věřil by jim potom někdo hloubku toho citu, kdyby nemuseli nic obětovat a prokázat svoji věrnost navzdory okolnostem?

Zlom!

Breaking point je dokonalý vypravěčský nástroj. Není snadné jej zvládnout – pohybuje se na samé hraně klišé a když to s ním tvůrce přežene působí zbytečně samoúčelně. Ale jakmile se to povede, diváci přestávají dýchat a zapomínají i na to, že právě vypili velký kelímek limonády a už nějaký čas se jim chce na záchod.

Schválně si vzpomeňte na své oblíbené hrdiny a zkuste u nich určit jejich zlomové momenty. A o své poznatky se podělte v komentářích. Budu se těšit.

Otázka vlivu

Před tím, než se pustím do úvahy, která mě vedla k napsání tohoto textu, neodpustím si odkaz na jednu teorii, která je relevantní k tématu.

Jedná se o tzv. efekt třetí osoby. Nejde o nic menšího, než o předpoklad (založený na pozorování), že lidé vnímají účinek působení médií na svoji osobu a jejich blízké jako minimální, zároveň ale přeceňují míru účinků na ostatní. Tento postoj (já a my se nenecháme ovlivnit tolik jako oni) následně vede k oslabování vlastní odolnosti.

Zjednodušeně by se tak dalo říct, že efekt třetí osoby je obdobou projekce vlastních špatných vlastností do někoho jiného.

Autorem studie The Third-person Effect in Communication z 80. let je Phillips Davison a je pozoruhodbné jak málo se právě o tomto tématu mluví. Snad i proto, že by tím lidé přiznali, že jsou vlastně docela snadno ovlivnitelní, i když dlouho tvrdili opak?

Oko světa

Jak už jsem dříve psal, střihač je ten, kdo vede divákovo oko a ukazuje mu to, na co by se měl soustředit. Má tak do značné míry moc nad tím, co divák smí vidět. Navíc viděné zasazuje do kontextu, čímž ovlivňuje obsah a významový přesah záběrů.

Vzato kolem a kolem, je práce s videozáznamem mocnou zbraní v rukách propagandy, pokud s ním někdo umí zacházet.

Pesimisté by možná řekli, že už se to ve velké míře děje a je to něco s čím se musí počítat, navíc oni televiznímu zpravodajství nevěří ani slovo (third-person effect jako vyšitý), ale pravda je naštěstí mnohem složitější a zdaleka ne tak krutá.

I když je střihač (ve spolupráci s redaktorem) schopný poměrně intenzivně působit na emoce diváků, dopad takového působení je většinou poměrně krátkodobý a rozhodně nejde o jediný faktor ovlivňující divácké postoje. Silné emoce (smutek a hněv jsou nejsnazší na vytvoření) sice zůstávají i dlouho poté, co příjemce zprávy zapomene na to, o čem přesně byla, ale k vytvoření emoční vazby je třeba dlouhodobějšího soustředěného působení.

Něčeho takového je ale v pluralitní demokratické společnosti těžké dosáhnout (totalitní režimy to mají snazší, zvláště když mají plnou kontrolu nad médii, jako se to děje například v Rusku) a zmatečné, vzájemně si protiřečící, signály pak vedou spíše ke znechucení politikou a zásadními tématy jako takovými, pokud u jedince nepřeváží potřeba se s nějakým ze zmíněných témat identifikovat.

seriál Family Guy

K takové identifikaci slouží agenda setting (zejména před volbami), ale i poté jsou nejvíce převažujícími emocemi rozpaky a zmatek, zvlášť pokud dotyčný jedinec nadále naráží na to, že si různé zprávy odporují a nelze tak zaujmout jednoznačné stanovisko.

Pokud je dost hloupý nebo pohodlný, zvolí si jedno hledisko a k tomu přilne. V ten moment s ním už propaganda jen tak nepohne – rozporné zprávy bude vnímat jako účelově lživé nebo dokonce jako útok na osobní názorovou integritu. V podstatě se bude jednat o fanatika.

Lidé s potřebou většího duševního rozhledu, vyžadující více informací k vytvoření názoru, jsou naopak frustrováni, protože i oni by rádi nalezli jedinečný pravdivý názor, ale jsou si vědomi absurdity takového požadavku. Dost často to pak končí rezignací nebo názorovou rozkolísaností. Nebo se z pohodlnosti rozhodnou patřit mezi fanatiky.

Zodpovědnost

Jako člověk pracující ve zpravodajství jsem si vědom odpovědnosti, kterou v takové situaci z hlediska vytváření informačního kontextu, mám.

Nejsem dokonalý – sem tam mi něco ulítne nebo si neodpustím malý skrytý žert (což je možná horší než prosté přehlédnutí), ale mám okolo sebe dost lidí, kteří se na moji práci dívají a poskytují mi silnou zpětnou vazbu. Občas s nimi třeba i nesouhlasím, ale zpravidla najdeme nějaký kompromis, aby byly zprávy, které pouštíme do světa maximálně názorově vyvážené a objektivní.

Jakkoliv je objektivita nedosažitelný ideál - přeci jen jsme stále jen obyčejní lidé s vlastními názory, emocemi a postoji. Spolupráce nám pomáhá omezit osobní výstřelky na minimum, ale přesto nejsme lepší v ničem jiném než v tom, že máme přístup k většímu množství informací než kolik může divácká veřejnost zpracovat, má-li se věnovat ještě něčemu jinému.

seriál The Newsroom

To důležité ale je, že se člověk snaží zachovat velkou míru pravdivosti toho, co zpracovává. Dokonce i ve chvíli, kdy mu to není zcela po chuti.
Je to značná odpovědnost a silný tlak, se kterým se lidé ve zpravodajství vyrovnávají různě. Někteří se nechají zlomit a raději jdou dělat jinou práci, někdo propadne alkoholu, cigaretám nebo dokonce drogám, jiný hledá úlevu v koníčcích, charitě nebo nezávazných vztazích. Je to ryze individuální, ale je nutné se s tou tenzí, která práci provází, nějak pracovat.
Jsou i lidé, kteří tu odpovědnost necítí, ale mnoho jsem jich nepoznal. Většinou na mě spíše působili dojmem, že před tím tlakem utekli do pohodlné ignorace. Namísto toho, aby řešili etiku vlastní práce, zabývají se povrchními záležitostmi, jež se jí týkají. Nic proti takové formě úniku.

I pro mě osobně je velmi těžké udržet si povědomí o vlastní morálce. Vím, kdo jsem, co cítím, jaké je mé úkoly za závazky. Vím, že je pro mě nepřijatelné ohnout pravdu tak, aby sloužila něčím zájmům (a děkuji Bohu, že jsem dosud nebyl postaven do situace, kdy bych to musel řešit).
Přesto je to vyčerpávající a nejednou jsem byl na hranici vyhoření.
Ale miluji svoji práci a chci ji dělat dál!

Kontrola

Je vlastně docela zvláštní, že se v mém okolí vyskytuje tak málo lidí, kteří by byli tak morálně pokřivení, aby chtěli manipulovat lidmi a nebo zneužít vliv, který mají. Vlastně osobně neznám žádného a přikládám to i tomu, že tenhle druh práce takové lidi až tak moc nepřitahuje.
Práce v PR agenturách, volebních týmech nebo přímo politice v tomhle přináší mnohem silnější benefity, pokud je člověk dost otrlý, aby mu nevadilo vnucovat lidem svoji vůli. Zpravodajství nese přílišné riziko, osobní vliv je ve srovnání s ním směšný a vlastně se tu ani nepohybuje dost peněz (v absolutním měřítku ano, ale jednotlivec, pokud není právě generální ředitel, z nich mnoho nevidí). Trochu smutné pro lidi, kteří tu pracují, ale pro obor jako takový je to výhoda (draze vykoupená).

Pochopitelně jsou i média, která shromažďují lidi s nižším morálním kreditem, ale tehdy se většinou jedná o fanatiky (takynovináři okolo alternativních „zpravodajských“ serverů) nebo velmi slušně zaplacené lidi s nízkým morálním kreditem (sem řadím i bulvární novináře ze společenských rubrik).
Nemám takové lidi rád, ale jsou asi nutným zlem. Daní za to, že máme demokracii, kde svůj hlas mají mít i lidé s pochybnou morálkou...

Myslím, že zdaleka nejdůležitější je, aby se člověk pohyboval v prostředí, kde mu jeho kolegové vždy připomenou, jaké jsou jeho povinnosti k sobě samému i lidem tam venku.
Pokušení může být velké a sám o sobě vím, že bych byl teoreticky schopen vytvářet značně zkreslený obraz reality, ale také vím, že tu jsou lidé, kteří by mě včas zastavili. Což je příjemný pocit – a zároveň závazek, protože to samé pro ně musím udělat já.

Díky tomu se těm pokušení vyhýbám mnohem snáze...

Romantické filmy

Nejsem nijak velký nadšenec osobních žebříčků, ale už jsem tu měl seznam oblíbených vánočních filmů, a když už mám 14. února čas (nemusím do práce ani právě nemám komu věnovat svůj čas), řekl jsem si, že by stálo za to dát dohromady nějaký seznam oblíbených romantických příběhů...

Nejde o objektivní hodnocení a u některých příběhů se dá diskutovat nakolik ještě jde o romantický příběh, ale i o tom osobní žebříčky jsou – podněcují debatu. Takže pokud máte vlastní seznam, nebojte se napsat komentář.

Na hromnice o den více

Groundhog Day (Harold Ramis, 1993) je klasický příběh o nápravě špatného charakteru a získání osudové lásky. V žánru romantické komedie ale dosud nebylo natočeno nic lepšího.

Bill Murray hraje jako o život a Andie MacDowell mu zdatně sekunduje... A člověk si musí položit otázku: Kdybych stále dokola prožíval ten samý den, jak by mě to změnilo? 

O Groundhog Day se poslední dobou hodně mluvilo v souvislosti s filmem Edge of Tomorrow (Doug Liman, 2014), ale i když je (zatím) poslední akční film Toma Cruise dost dobrý, s Hromnicemi srovnání nesnese. Vždyť, co je armáda Mimiců proti jednomu počasí předpovídajícímu svišti?

Jestřábí žena

Moje srdcovka. Donnerova Ladyhawke (1985) je další klasický příběh - milenci rozdělení kletbou. Rytíř Navarre (Rutger Hauer), který se v noci mění ve vlka, cestuje krajinou s věrným jestřábem – ve skutečnosti krásnou dívkou Isabeau (Michelle Pfeiffer), která je naopak člověkem pouze přes noc. Jeden bez druhého trpí, ale teprve pomoc mladého zloděje Gastona (Matthew Broderick) jim dovolí kletbu zlomit.

Scénu, kdy se oba milenci smí za úsvitu na okamžik spatřit (díky Gastonově vynalézavosti) mám hluboce zapsanou v paměti a neméně mě dostává skutečnost, že se oba hlavní protagonisté po většinu natáčení prakticky nesetkali a scéna, kdy zlomí kletbu, je tak jedním z prvních okamžiků, kdy se vidí tváří v tvář.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Herec Jim Carrey není nejznámnější pro své vážné role, ale i kdyby za svůj život zvládl natočit pouze Truman Show (Peter Weir, 1998) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), měl by místo v hereckém nebi jisté.

Věčný svit neposkvrněné mysli je zvláštní a silný film. Což je přesně to, co se dá od scénáristy Charlieho Kaufmana čekat... Popisuje příběh rozpadu i vzniku jedné osudové lásky a ukazuje, jak cenné mohou být vzpomínky, které bolí tak moc, že by je člověk nejraději vymazal.

Poprvé může film působit poněkud zmateně, ale opakované zhlédnutí odhalí, že se jedná o klenot. Sice nepatří mezi ty, které se pouští slečnám na rande, když je chce člověk dostat do správného rozpoložení, ale rozhodně zapůsobí na emoce... a i to je potřeba.

Terapie láskou

Na první pohled tuctový romantický film. Ale 8 nominací na Oscara (včetně scénáře, režie, i hereckého výkonu)?

Silver Linings Playbook (David O. Russell, 2012) okrajově zasahuje mezi taneční filmy, ale je i zdařilým pohledem do života lidí po nervovém zhroucení. Což byl hlavní důvod proč jsem na film šel do kina - recenze vypadaly příznivě a zdálo se, že nemá jít o lacinou slzopudnou zamilovanou limonádu... A vlastně jsem se ani moc nespletl.

Bradley Cooper i Jennifer Lawrence jsou zajímavý pár a své role hrají velmi dobře. Rozhodně byla radost sledovat jejich vzájemné potyčky a pološílené stavy... I postupnou cestu ke vzájemné důvěře.

Pokud by opravdu někdo váhal, co si večer ve dvojici pustit za film, aby nebyl příliš starý nebo artový, Terapie láskou rozhodně neurazí.

Město andělů

Ne, to opravdu není provokace. Viděl jsem Nebe nad Berlínem (Wim Wanders,  1987) a jsem si vědom toho, že City of Angels (Brad Silberling, 1998) postrádá Nicka Cavea i Petera Falka (zato má Nicolase Cage, což je děsivá představa), ale ten film je prostě mnohem vstřícnější k divákovi.

Pokud milujete básně, Berlín a cirkus, je Nebe nad Berlínem ten pravý artový film pro vás, ale jako odpočinkový romantický film je příliš náročný.

Oproti tomu, herecký rejstřík Nicolase Cage na roli anděla bohatě stačí a zbytek „herectví“ zvládne utáhnout Meg Ryan, na kterou se také mnohem lépe kouká... Základní prvky příběhu jsou podobné a romantika z filmu odkapává jako javorový sirup. Co víc si může člověk přát?

Je to zkrátka takové malé guilty pleasure...

A co další filmy?

Jistě, mohl bych zmínit i klasickou Casablancu (Michael Curtiz, 1942) nebo moderní A Good Year (Rirley Scott, 2006) – což mimochodem vůbec není špatný film, zvlášť pokud máte rádi víno – ale to bych se nikdy nedobral konce. Je spousta romantických filmů, které stojí za vidění, a to nejlepší je jejich objevování. Což ale platí pro všechny žánry...

A navíc si rád připravím pokračování na prvního Máje. ;-)

Vyvolení hrdinové

„Jsi čaroděj, Harry.“ – Harry Potter a Kámen mudrců (2001)

„Jsi sedmý syn sedmého syna.“ – Sedmý syn (2014)

„You are the One, Neo. You see, you may have spent the last few years looking for me, but I have spent my entire life looking for you.“ – The Matrix (1999)

a další...

Nedá se říct, že bych je neměl rád, ale je to už trochu únavné a příliš pohodlné. Hrdinové vyvolení osudem, děti proroctví, zázračně nadaní mladí lidé, kteří potřebovali jenom dostat šanci, aby se stali hrdiny a zachránili svět.

Pamatujete si ten čas, kdy hrdinové museli pro své vítězství dřít, obětovat se a složitě získávat důvěru těch, kdo jim mohli pomoci? Neměli nic jisté a když měli prohrát, nečekala v pozadí žádná věštba, která by jim vytrhla trn z paty. A pokud ano, nebyla garantovaná.

Barbaři a čarodějové

Barbar Conan (John Milius, 1982) není příběh o vyvoleném válečníkovi. Conan má vážný důvod nenávidět Thulsu, který mu zabil rodiče, ale stráví roky v otroctví, a místo toho, aby se soustředil jen na pomstu, snaží se prostě přežít. A když konečně dostane příležitost srovnat skóre, fatálně selže...

A co se stane pak? Dá se dohromady, o něco lépe se připraví a nakope tomu sviňákovi pr... no prostě, se mu to podaří. A pronese asi nejupřímnější modlitbu všech dob.

Je drsný, odhodlaný a nelítostný. Ale není předurčený osudem a musí zatraceně makat, aby neskončil jako hadí potrava.

Nebo v Princess Bride (Rob Reiner, 1987) – hlavní hrdina, i když to ve filmu není nijak přímo ukázané, strávil dlouhé roky sebezdokonalováním do té míry, že je schopný porazit zkušeného šermíře, který, podobně jako on, zasvětil dlouhé roky studiu boje. A přesto, když dojde na konečnou konfrontaci, je mu to k ničemu...

Když pomineme „Pravou lásku“, nemá žádné zvláštní schopnosti, jen je tak trpělivý... Což opakovaně dokazuje...

Proti těmto hrdinům stojí Harry Potter, Eragon, Neo... všichni ti, kteří ke svým schopnostem přišli bez větší námahy, stojí za nimi proroctví nebo nějaká mocná bytost a namísto toho, aby museli sami za sebe něco obětovat, se za ně obětují druzí.

I když jsou tyto příběhy zhusta zábavné, ztrácejí jedno ze zásadních poselství, které je pro diváky dost podstatné – za úspěchem stojí poctivá dřina a nezdolnost, nikoliv štěstí nebo předurčení.

Je to krásná iluze. Malý chlapec z pokojíku pod schody se ze dne na den stane boháčem, dostane do ruky celou škálu magických věcí a je natolik protekční, že i když fláká (či dokonce sabotuje) výuku na prominentní škole, nic se mu nemůže stát. Časem i on musí nést odpovědnost za vlastní osud, ale i tehdy zasáhne vyšší moc, aby obeť, kterou musí podstoupit, nebyla příliš velká.

Ve srovnání s Harry Potterem (určitě jste ho poznali) jsou Hermiona nebo Neville Longbottom opravdový hrdinský materiál – musejí na sobě pracovat a mají co ztratit...

Archetyp

Vyvolený hrdina je lákavý archetyp. Není svázán konvencemi, je něco víc než ostatní lidé, ale zároveň kvůli tomu nemusí udělat nic zásadního. Dokonce i v případě, že musí projít nějakým výcvikem, drží nad ním okolí ochrannou ruku, toleruje jeho selhání a je vždy jasné, že se spíš ohnou pravidla, než on sám.

Superhrdinové jsou takovým typickým zástupcem... dokonce i Bruce Wayne aka Batman dostal do vínku neskutečné bohatství, které mu zajistilo, že se nebude muset zabývat starostmi normálních smrtelníků. Nicméně je sympatické, že alespoň nějaký čas strávil tréninkem bojových umění.

Je logické, že to je lákavé. Nabízí to totiž východisko snadné cesty k úspěchu – tu si přeje každý z nás. Ale když vidíte někoho, kdo potil krev, byl opakovaně na kolenou ale pokaždé vstal... a uspěje přesto, že měl na počátku naprosto směšné šance, to je povznášející a inspirující. Ale zároveň to sami nechceme podstupovat a rádi bychom našli zkratku, která nás toho dlouhého a ponižujícího procesu ušetří.

I když je to laciná dobrodružná limonáda, mám rád film The Last Samurai (Edward Zwick, 2003).
Má v sobě esenci růstu k velkosti. 

Tam, kde se Vyvolení hrdinové pokoušejí dorůst do bot, které jim již někdo přichystal a jen naplňují předurčení, Poslední samuraj cílí spíše na nalézání vlastní nové cesty a je o těžkostech, které s sebou nese.

Když vidíte scénu v dešti, víte, že kapitán Algren má vůli dokázat mnohé, ale kromě té vůle (se opakovaně postavit poté, co byl seřezán), vlastně nic neukáže. Jen získá zlomek respektu. A musí dokázat mnohem víc než dojde ke zkoušce, kterou prokáže svoji hodnotu. To je silný motiv, protože je na té cestě, i přes (zanedbatelnou) existující podporu okolí, sám a nemá jistotu, že uspěje. Je dokonce opakovaně ponižován, ale přesto se nevzdá.

To neznamená, že bych neměl rád i hrdiny dané předurčením, ale není to vzor, se kterým bych se dokázal ztotožnit.
Luke Skywalker ze Star Wars nebyl prototyp borce, kterým bych chtěl být. Vždy jím byl Han Solo – bez Síly, ale zato zatraceně zkušený pašerák, který získá srdce princezny!

Naštěstí se ten motiv Vyvoleného podaří trochu rozrušit v epizodě Empire Strikes Back (Irvin Kershner, 1980), kde Luke, přesvědčený o dostatečnosti vlastního výcviku, vyrazí do boje. A v kterémkoliv jiném podobném filmu by nejspíš i částečně uspěl, jenže tady si s ním Darth Vader hraje jako kočka s myší a mladý Skywalker přežije jen díky sentimentu Sithského lorda.

Hledejte hrdiny

Proč o tom píšu? No, není to samoúčelné... 

Tohle je téma, o kterém se rád bavím a hledám další a další příklady. Porovnávání hrdinských archetypů je takový můj koníček.
Takže budu rád za vaše připomínky v komentářích, ale ještě raději budu, když tohle téma vytáhnete až mě někde potkáte (u některých čtenářů je to pravděpodobné) a můžeme si i docela dlouze pohovořit. Pravděpodobně mě váš názor bude zajímat.

Dokonce jsem vědomě některé své poznatky a názory lehce generalizoval a protože nic není černobílé, očekávám, že mi to tak trochu vpálíte zpět a vysvětlíte mi proč se mýlím.

Rukopis Davida Finchera

Pokud milujete Finchera tak, jako já, nesmíte tohle video minout. Občas rozebírám Nolana a opájím se Aronofskym, ale Fincher má v mém srdci zvláštní místo. Už od chvíle, kdy jsem viděl Se7en (1995) a The Game (1997).

Fight Club a další filmy nejsou o nic méně úžasné, ale tyhle dva pro mě jsou jako vzpomínka na první zamilovanost.

(s českými titulky zde)

Některé Fincherovy výroky:

„People will say, "There are a million ways to shoot a scene", but I don't think so. I think there're two, maybe. And the other one is wrong.“

„I have a philosophy about the two extremes of filmmaking. The first is the "Kubrick way," where you're at the end of an alley in which four guys are kicking the shit out of a wino. Hopefully, the audience members will know that such a scenario is morally wrong, even though it's not presented as if the viewer is the one being beaten up; it's more as if you're witnessing an event. Inversely, there's the "Spielberg way," where you're dropped into the middle of the action and you're going to live the experience vicariously - not only through what's happening, but through the emotional flow of what people are saying. It's a much more involved style. I find myself attracted to both styles at different times, but mostly I'm interested in just presenting something and letting people decide for themselves what they want to look at.“