Vyvolení hrdinové

„Jsi čaroděj, Harry.“ – Harry Potter a Kámen mudrců (2001)

„Jsi sedmý syn sedmého syna.“ – Sedmý syn (2014)

„You are the One, Neo. You see, you may have spent the last few years looking for me, but I have spent my entire life looking for you.“ – The Matrix (1999)

a další...

Nedá se říct, že bych je neměl rád, ale je to už trochu únavné a příliš pohodlné. Hrdinové vyvolení osudem, děti proroctví, zázračně nadaní mladí lidé, kteří potřebovali jenom dostat šanci, aby se stali hrdiny a zachránili svět.

Pamatujete si ten čas, kdy hrdinové museli pro své vítězství dřít, obětovat se a složitě získávat důvěru těch, kdo jim mohli pomoci? Neměli nic jisté a když měli prohrát, nečekala v pozadí žádná věštba, která by jim vytrhla trn z paty. A pokud ano, nebyla garantovaná.

Barbaři a čarodějové

Barbar Conan (John Milius, 1982) není příběh o vyvoleném válečníkovi. Conan má vážný důvod nenávidět Thulsu, který mu zabil rodiče, ale stráví roky v otroctví, a místo toho, aby se soustředil jen na pomstu, snaží se prostě přežít. A když konečně dostane příležitost srovnat skóre, fatálně selže...

A co se stane pak? Dá se dohromady, o něco lépe se připraví a nakope tomu sviňákovi pr... no prostě, se mu to podaří. A pronese asi nejupřímnější modlitbu všech dob.

Je drsný, odhodlaný a nelítostný. Ale není předurčený osudem a musí zatraceně makat, aby neskončil jako hadí potrava.

Nebo v Princess Bride (Rob Reiner, 1987) – hlavní hrdina, i když to ve filmu není nijak přímo ukázané, strávil dlouhé roky sebezdokonalováním do té míry, že je schopný porazit zkušeného šermíře, který, podobně jako on, zasvětil dlouhé roky studiu boje. A přesto, když dojde na konečnou konfrontaci, je mu to k ničemu...

Když pomineme „Pravou lásku“, nemá žádné zvláštní schopnosti, jen je tak trpělivý... Což opakovaně dokazuje...

Proti těmto hrdinům stojí Harry Potter, Eragon, Neo... všichni ti, kteří ke svým schopnostem přišli bez větší námahy, stojí za nimi proroctví nebo nějaká mocná bytost a namísto toho, aby museli sami za sebe něco obětovat, se za ně obětují druzí.

I když jsou tyto příběhy zhusta zábavné, ztrácejí jedno ze zásadních poselství, které je pro diváky dost podstatné – za úspěchem stojí poctivá dřina a nezdolnost, nikoliv štěstí nebo předurčení.

Je to krásná iluze. Malý chlapec z pokojíku pod schody se ze dne na den stane boháčem, dostane do ruky celou škálu magických věcí a je natolik protekční, že i když fláká (či dokonce sabotuje) výuku na prominentní škole, nic se mu nemůže stát. Časem i on musí nést odpovědnost za vlastní osud, ale i tehdy zasáhne vyšší moc, aby obeť, kterou musí podstoupit, nebyla příliš velká.

Ve srovnání s Harry Potterem (určitě jste ho poznali) jsou Hermiona nebo Neville Longbottom opravdový hrdinský materiál – musejí na sobě pracovat a mají co ztratit...

Archetyp

Vyvolený hrdina je lákavý archetyp. Není svázán konvencemi, je něco víc než ostatní lidé, ale zároveň kvůli tomu nemusí udělat nic zásadního. Dokonce i v případě, že musí projít nějakým výcvikem, drží nad ním okolí ochrannou ruku, toleruje jeho selhání a je vždy jasné, že se spíš ohnou pravidla, než on sám.

Superhrdinové jsou takovým typickým zástupcem... dokonce i Bruce Wayne aka Batman dostal do vínku neskutečné bohatství, které mu zajistilo, že se nebude muset zabývat starostmi normálních smrtelníků. Nicméně je sympatické, že alespoň nějaký čas strávil tréninkem bojových umění.

Je logické, že to je lákavé. Nabízí to totiž východisko snadné cesty k úspěchu – tu si přeje každý z nás. Ale když vidíte někoho, kdo potil krev, byl opakovaně na kolenou ale pokaždé vstal... a uspěje přesto, že měl na počátku naprosto směšné šance, to je povznášející a inspirující. Ale zároveň to sami nechceme podstupovat a rádi bychom našli zkratku, která nás toho dlouhého a ponižujícího procesu ušetří.

I když je to laciná dobrodružná limonáda, mám rád film The Last Samurai (Edward Zwick, 2003).
Má v sobě esenci růstu k velkosti. 

Tam, kde se Vyvolení hrdinové pokoušejí dorůst do bot, které jim již někdo přichystal a jen naplňují předurčení, Poslední samuraj cílí spíše na nalézání vlastní nové cesty a je o těžkostech, které s sebou nese.

Když vidíte scénu v dešti, víte, že kapitán Algren má vůli dokázat mnohé, ale kromě té vůle (se opakovaně postavit poté, co byl seřezán), vlastně nic neukáže. Jen získá zlomek respektu. A musí dokázat mnohem víc než dojde ke zkoušce, kterou prokáže svoji hodnotu. To je silný motiv, protože je na té cestě, i přes (zanedbatelnou) existující podporu okolí, sám a nemá jistotu, že uspěje. Je dokonce opakovaně ponižován, ale přesto se nevzdá.

To neznamená, že bych neměl rád i hrdiny dané předurčením, ale není to vzor, se kterým bych se dokázal ztotožnit.
Luke Skywalker ze Star Wars nebyl prototyp borce, kterým bych chtěl být. Vždy jím byl Han Solo – bez Síly, ale zato zatraceně zkušený pašerák, který získá srdce princezny!

Naštěstí se ten motiv Vyvoleného podaří trochu rozrušit v epizodě Empire Strikes Back (Irvin Kershner, 1980), kde Luke, přesvědčený o dostatečnosti vlastního výcviku, vyrazí do boje. A v kterémkoliv jiném podobném filmu by nejspíš i částečně uspěl, jenže tady si s ním Darth Vader hraje jako kočka s myší a mladý Skywalker přežije jen díky sentimentu Sithského lorda.

Hledejte hrdiny

Proč o tom píšu? No, není to samoúčelné... 

Tohle je téma, o kterém se rád bavím a hledám další a další příklady. Porovnávání hrdinských archetypů je takový můj koníček.
Takže budu rád za vaše připomínky v komentářích, ale ještě raději budu, když tohle téma vytáhnete až mě někde potkáte (u některých čtenářů je to pravděpodobné) a můžeme si i docela dlouze pohovořit. Pravděpodobně mě váš názor bude zajímat.

Dokonce jsem vědomě některé své poznatky a názory lehce generalizoval a protože nic není černobílé, očekávám, že mi to tak trochu vpálíte zpět a vysvětlíte mi proč se mýlím.