Otázka vlivu

Před tím, než se pustím do úvahy, která mě vedla k napsání tohoto textu, neodpustím si odkaz na jednu teorii, která je relevantní k tématu.

Jedná se o tzv. efekt třetí osoby. Nejde o nic menšího, než o předpoklad (založený na pozorování), že lidé vnímají účinek působení médií na svoji osobu a jejich blízké jako minimální, zároveň ale přeceňují míru účinků na ostatní. Tento postoj (já a my se nenecháme ovlivnit tolik jako oni) následně vede k oslabování vlastní odolnosti.

Zjednodušeně by se tak dalo říct, že efekt třetí osoby je obdobou projekce vlastních špatných vlastností do někoho jiného.

Autorem studie The Third-person Effect in Communication z 80. let je Phillips Davison a je pozoruhodbné jak málo se právě o tomto tématu mluví. Snad i proto, že by tím lidé přiznali, že jsou vlastně docela snadno ovlivnitelní, i když dlouho tvrdili opak?

Oko světa

Jak už jsem dříve psal, střihač je ten, kdo vede divákovo oko a ukazuje mu to, na co by se měl soustředit. Má tak do značné míry moc nad tím, co divák smí vidět. Navíc viděné zasazuje do kontextu, čímž ovlivňuje obsah a významový přesah záběrů.

Vzato kolem a kolem, je práce s videozáznamem mocnou zbraní v rukách propagandy, pokud s ním někdo umí zacházet.

Pesimisté by možná řekli, že už se to ve velké míře děje a je to něco s čím se musí počítat, navíc oni televiznímu zpravodajství nevěří ani slovo (third-person effect jako vyšitý), ale pravda je naštěstí mnohem složitější a zdaleka ne tak krutá.

I když je střihač (ve spolupráci s redaktorem) schopný poměrně intenzivně působit na emoce diváků, dopad takového působení je většinou poměrně krátkodobý a rozhodně nejde o jediný faktor ovlivňující divácké postoje. Silné emoce (smutek a hněv jsou nejsnazší na vytvoření) sice zůstávají i dlouho poté, co příjemce zprávy zapomene na to, o čem přesně byla, ale k vytvoření emoční vazby je třeba dlouhodobějšího soustředěného působení.

Něčeho takového je ale v pluralitní demokratické společnosti těžké dosáhnout (totalitní režimy to mají snazší, zvláště když mají plnou kontrolu nad médii, jako se to děje například v Rusku) a zmatečné, vzájemně si protiřečící, signály pak vedou spíše ke znechucení politikou a zásadními tématy jako takovými, pokud u jedince nepřeváží potřeba se s nějakým ze zmíněných témat identifikovat.

seriál Family Guy

K takové identifikaci slouží agenda setting (zejména před volbami), ale i poté jsou nejvíce převažujícími emocemi rozpaky a zmatek, zvlášť pokud dotyčný jedinec nadále naráží na to, že si různé zprávy odporují a nelze tak zaujmout jednoznačné stanovisko.

Pokud je dost hloupý nebo pohodlný, zvolí si jedno hledisko a k tomu přilne. V ten moment s ním už propaganda jen tak nepohne – rozporné zprávy bude vnímat jako účelově lživé nebo dokonce jako útok na osobní názorovou integritu. V podstatě se bude jednat o fanatika.

Lidé s potřebou většího duševního rozhledu, vyžadující více informací k vytvoření názoru, jsou naopak frustrováni, protože i oni by rádi nalezli jedinečný pravdivý názor, ale jsou si vědomi absurdity takového požadavku. Dost často to pak končí rezignací nebo názorovou rozkolísaností. Nebo se z pohodlnosti rozhodnou patřit mezi fanatiky.

Zodpovědnost

Jako člověk pracující ve zpravodajství jsem si vědom odpovědnosti, kterou v takové situaci z hlediska vytváření informačního kontextu, mám.

Nejsem dokonalý – sem tam mi něco ulítne nebo si neodpustím malý skrytý žert (což je možná horší než prosté přehlédnutí), ale mám okolo sebe dost lidí, kteří se na moji práci dívají a poskytují mi silnou zpětnou vazbu. Občas s nimi třeba i nesouhlasím, ale zpravidla najdeme nějaký kompromis, aby byly zprávy, které pouštíme do světa maximálně názorově vyvážené a objektivní.

Jakkoliv je objektivita nedosažitelný ideál - přeci jen jsme stále jen obyčejní lidé s vlastními názory, emocemi a postoji. Spolupráce nám pomáhá omezit osobní výstřelky na minimum, ale přesto nejsme lepší v ničem jiném než v tom, že máme přístup k většímu množství informací než kolik může divácká veřejnost zpracovat, má-li se věnovat ještě něčemu jinému.

seriál The Newsroom

To důležité ale je, že se člověk snaží zachovat velkou míru pravdivosti toho, co zpracovává. Dokonce i ve chvíli, kdy mu to není zcela po chuti.
Je to značná odpovědnost a silný tlak, se kterým se lidé ve zpravodajství vyrovnávají různě. Někteří se nechají zlomit a raději jdou dělat jinou práci, někdo propadne alkoholu, cigaretám nebo dokonce drogám, jiný hledá úlevu v koníčcích, charitě nebo nezávazných vztazích. Je to ryze individuální, ale je nutné se s tou tenzí, která práci provází, nějak pracovat.
Jsou i lidé, kteří tu odpovědnost necítí, ale mnoho jsem jich nepoznal. Většinou na mě spíše působili dojmem, že před tím tlakem utekli do pohodlné ignorace. Namísto toho, aby řešili etiku vlastní práce, zabývají se povrchními záležitostmi, jež se jí týkají. Nic proti takové formě úniku.

I pro mě osobně je velmi těžké udržet si povědomí o vlastní morálce. Vím, kdo jsem, co cítím, jaké je mé úkoly za závazky. Vím, že je pro mě nepřijatelné ohnout pravdu tak, aby sloužila něčím zájmům (a děkuji Bohu, že jsem dosud nebyl postaven do situace, kdy bych to musel řešit).
Přesto je to vyčerpávající a nejednou jsem byl na hranici vyhoření.
Ale miluji svoji práci a chci ji dělat dál!

Kontrola

Je vlastně docela zvláštní, že se v mém okolí vyskytuje tak málo lidí, kteří by byli tak morálně pokřivení, aby chtěli manipulovat lidmi a nebo zneužít vliv, který mají. Vlastně osobně neznám žádného a přikládám to i tomu, že tenhle druh práce takové lidi až tak moc nepřitahuje.
Práce v PR agenturách, volebních týmech nebo přímo politice v tomhle přináší mnohem silnější benefity, pokud je člověk dost otrlý, aby mu nevadilo vnucovat lidem svoji vůli. Zpravodajství nese přílišné riziko, osobní vliv je ve srovnání s ním směšný a vlastně se tu ani nepohybuje dost peněz (v absolutním měřítku ano, ale jednotlivec, pokud není právě generální ředitel, z nich mnoho nevidí). Trochu smutné pro lidi, kteří tu pracují, ale pro obor jako takový je to výhoda (draze vykoupená).

Pochopitelně jsou i média, která shromažďují lidi s nižším morálním kreditem, ale tehdy se většinou jedná o fanatiky (takynovináři okolo alternativních „zpravodajských“ serverů) nebo velmi slušně zaplacené lidi s nízkým morálním kreditem (sem řadím i bulvární novináře ze společenských rubrik).
Nemám takové lidi rád, ale jsou asi nutným zlem. Daní za to, že máme demokracii, kde svůj hlas mají mít i lidé s pochybnou morálkou...

Myslím, že zdaleka nejdůležitější je, aby se člověk pohyboval v prostředí, kde mu jeho kolegové vždy připomenou, jaké jsou jeho povinnosti k sobě samému i lidem tam venku.
Pokušení může být velké a sám o sobě vím, že bych byl teoreticky schopen vytvářet značně zkreslený obraz reality, ale také vím, že tu jsou lidé, kteří by mě včas zastavili. Což je příjemný pocit – a zároveň závazek, protože to samé pro ně musím udělat já.

Díky tomu se těm pokušení vyhýbám mnohem snáze...