Hudba zdarma

Když vyrábíte videa pro svoji potřebu (a netrápí vás, že je občas YouTube zablokuje), zpravidla neřešíte autorská práva na hudbu. Pohybujete se v eticky nejednoznačné zóně, kdy skrze práci někoho jiného neprodukujete zisk, ale zároveň ji šíříte (a rozhodně se nedá mluvit o tom, že byste dotyčného interpreta přímo propagovali). Právníci (zejména ti, kteří zastupují organizovaný zločin a OSA) mají jiný názor, ale z mého hlediska nevzniká reálná škoda a je tak těžké na to nahlížet jako na zločin.

Ovšem občas člověk potřebuje hudbu využít i pro práci, kterou pak nějakým způsobem zpeněží nebo šíří oficiální cestou (vedoucí k sebeobohacení) – a tehdy se pak opravdu vyplatí mít práva na hudbu vyřešená.

Můžete mít smlouvu s konkrétním interpretem – třeba vaším kamarádem, který sám skládá nebo dokáže nahrát hudbu zbavenou právní ochrany (u nás, pokud je mi známo, po 70 letech od úmrtí autora) – nebo musíte sáhnout po hudbě dostupné zdarma na internetu.

Licence pro podobnou hudbu může nabývat mnoha podob (trochu jsem se tomu věnoval tady) a je potřeba si dát pozor, s jakým materiálem právě pracuji – ale v době internetu je zdrojů přehršel, ať už placených, nebo těch zcela zdarma (přičemž bych nespojoval placený přístup s vyšší nebo nižší kvalitou - jen má zpravidla lepší výběr nebo kvalitnější možnosti vyhledávání).

A co používají lidé z oboru?
Začnu neplacenými zdroji, ty nás asi budou zajímat nejvíc.

Sám jsem opakovaně použil Imcompetech (ten mi ostatně doporučila Cirrat z Triumvirátu) a nebyl úplně marný, i když značná část hudby mi přišla repetitivní a dá celkem práci si dobře vybrat. Nicméně, je zdarma a jako podkresový zdroj je to poměrně užitečné.

Dále tu máme Free Music Archive, který nabízí bohaté třídění na základě žánrů, Freesound.org, kde mimo jiné najdete i ruchy (tlukot srdce, motor traktoru, vítr v lese), autorské Danosongs a hudbu najdete i v knihovně na YouTube.
A skrze vyhledavače jistě najdete i řadu dalších.

Placené zdroje zvukových efektů (nepodceňovat, mnoho zvuků je obtížné nahrát, takže budete rádi za to, že o někdo udělal za vás) a hudby?

Bez mučení přiznám, že v tomhle až tak moc neumím chodit. Placený přístup se mi, vzhledem k objemu komerční práce, kterou dělám, nevyplatí (a při práci v televizi s hudbou většinou nepracuji), takže jsem jen několikrát nakoukl v rámci registrace zdarma. A vždy bez toho, že bych hledal něco konkrétního, což trochu limituje dojem, který jsem si odnesl.
Ale přímo do profesionálů na LinkedIn jsem se dozvěděl, že jejich nejoblíbenějšími zdroje jsou tyto:
AudioNetwork, SmartSound (nabízí i možnost úpravy hudby přímo pro vaši potřebu - změnu tempa a podobně), VideoBlocks (databáze nejen videa k použití, ale i hudby), Premiumbeat, Free Play Music, a řada dalších...

Mnoho placených navíc stránek nabízí různé slevy, omezený počet stažení zdarma, levnější tématické balíčky nebo jiné prémiové programy, takže není od věci je sledovat, pokud s hudbou (a ruchy) častěji pracujete.

Navíc, pokud jste výkonní umělci (zejména instrumentalisté), určitě existují cesty, jak podobnou cestou svoji práci propagovat či dokonce zpeněžit.

Technická klišé ve filmu

Protože mám nastydlé dutiny, zrušil jsem většinu svých plánů v posledních dnech... O to víc času ale mám na vyplnění daňového přiznání a prokrastinaci, která mě od toho zdržuje. A právě v jejím rámci jsem si ve čtvrtek pustil jedno starší video Douga Walkera (víte, kdo to je, pořád ho zmiňuji - ten chlápek s brýlemi), kde rozebírá 10, podle něj, nejotravnějších filmových klišé.

Schválně se podívejte - Doug totiž nerozebírá jen klasicky vyčichlé dějové kompozice, ale otírá se i o technické aspekty filmu - především kameru a animaci. A jeho argumenty nejsou vůbec marné.

Takže jsem se rozhodl, že si část vypůjčím, přimíchám něco svého a nabídnu to k ochutnání i vám... Cokoliv, abych nemusel řešit daně. :)

Roztřesená kamera

(Zrovna tohle jsem si od Douga půjčil, protože s tím plně souhlasím.)
OK, The Blair Witch Project byl dobrý a hodilo se to k němu. A dobře použité jemné chvění kamery rozhodně vtáhne diváka do děje... ale čeho je moc!

Abych zůstal pěkně doma (a aktuální, s ohledem na nedávné úmrtí) – Hezké chvilky bez záruky Věry Chytilové jsou nejen příšerný film, ale také příkladná ukázka toho, jak nemá vypadat práce s kamerou. Náhlé skoky záběrů a chaotická transfokace by možná prošly ve válečném filmu během akční scény, ale v dramatu o lidských osudech? To už je samoúčelná onanie a dost mě překvapilo, že pod kamerou je podepsán právě Martin Štrba.

Ale najde se poměrně dost dalších filmů, které dělají prakticky totéž.

Chápu – když kamera krátce supluje pohled jedné z postav nebo přímo diváka ve scéně – to má ve filmu rozhodně své místo. Jde o legitimní techniku pro vyprávění příběhu a dá se proti tomu těžko něco namítat.
Jenže ne vždy jde o dramaturgický záměr.

Často se takto totiž (zejména mezi začínajícími tvůrci) zakrývají nedokonalosti v technice (absence steady-camu tam, kde by jinak byl potřeba) nebo přímo nedostatečné zkušenosti kameramana. koneckonců, umělecký záměr snese cokoliv.

S roztřesenou, jakoby reportážní, kamerou souvisí i jeden filmová subžánr – falešný dokument (nebo také found-footage).
Klqasickým příkladem je právě The Blair Witch Project (Daniel Myrick, Eduardo Sánchez, 1999) nebo třeba Abramsův Cloverfield (Matt Reeves, 2008).
I když je nutné zmínit, že pseudodokumenty se natáčely již dříve. Legendou je třeba italský Cannibal Holocaust (Ruggero Deodato, 1980).
A z nedávné doby tu pak máme superhrdinskou Chronicle (Josh Trank, 2012), kde je dokumentárnost kamery opravdu exkluzivní (pokud se na film budete dívat, všimněte si, jak se postupně mění kvalita snímání).

CGI
Napadá mě jen jediný film, kde bylo CGI na takové úrovni, že se blížilo skutečným záběrům pořízeným kamerou – a to byl Avatar (James Cameron, 2009). I tam se ale při detailních záběrech ukazovalo, že sebelepší počítač nedokáže dostatečně věrně imitovat realitu, a výsledek působil jako pokročilejší počítačová hra.

Výhodou Avatara bylo, že kvalitativně dokázal překonat tzv. uncanny valley, tedy fázi, kdy umělé postavy vypadají téměř lidsky, ale stále ještě ne dost na to, aby byly akceptovatelné nebo vyvolávaly pozitivní emocionální reakci (mrkněte na graf). Tohle se mnoha filmům nedaří, proto, pokud volí plně animovaný formát, raději postavy stylizují (antropomorfní zvířata nebo hrdinové se záměrně přehnanými rysy).

Problém CGI je ale hlubší.
Když například porovnáme triky v původních Star Wars (epizody IV. až VI.) a novou trilogii (epizody I. až III.), všimneme si mimo jiné toho, že tam, kde dominuje animace, jsou povrchy hladké a nevýrazné. Pozadí natáčené před zeleným plátnem je působivé, ale trochu bez života - zkrátka něco chybí. Na druhé straně pak máme animatroniku, modely a práci s perspektivou – křižník Star Destroyer je pak skutečně monumentální s členitým povrchem a zdánlivě plný života. A stíhačka X-wing vypadá jako něco, o co se dá opřít a dokonce i ušpinit.

Georgi Lucasovi dalo CGI do ruky mocný nástroj k vytváření dokonalých iluzí, ale je to podobné jako s kořením - může se přidat špetka, aby scéna byla uvěřitelnější, nebo se prostě přebije chuť celého pokrmu.

Třeba postava mistra Yody byla ve formě animatronické loutky mnohem uvěřitelnější než později v podobě CGI modelu, který ale mohl efektně metat salta a bojovat s mocnými protivníky.
Kombinace obou technik (loutka pro bližší záběry a CGI pro bojové scény) mohl vzniknout mnohem realističtější dojem z celé postavy...

Proto je celkem potěšující, že kolují fámy o tom, že nové epizody Star Wars, natáčené pod taktovkou J. J. Abramse, mají využívat právě kombinaci zmíněných technik. Ještě dodat dobrý scénář a vynechat lens flare a bude to skoro znít jako dobře natočený film. :-)

Klipový střih
Tohle je osobní záležitost.
Jsem zastánce formální čistoty a čitelnosti záběrů, proto mě vytáčí, když je střih zběsilý jako zkafovaná veverka. Hlavně tehdy, když to není k ničemu potřeba a jen to kompenzuje jakýsi dojem, že střihač je placený především od toho, aby co nejvíc stříhal.

No, není to tak.
Nepíšu to sem poprvé, ale hodí se to připomenout - každý záběr má ideální délku trvání závislou na svém obsahu a okolním kontextu (záběrovém i dějovém). Je-li kratší, divák má  pocit, že mohl něco zásadního minout, delší záběr pak vyznívá nudně.

To, co obvykle vídáme ve videoklipech, se podobá spíše rapidmontáži, než klasickému střihu. Záběry se střídají v rychlém sledu, podle rytmu hudby a mají především budit emoce, protože to hlavní je interpret a jeho výkon. V podstatě by se dalo říct, že videoklip je umělecká disciplína založená na ilustrování.

Jenže tohle nemá ve filmu co dělat. Obrazová složka filmu není pouhou ilustrací, ale plnohodnotným obsahem – dokonce tak významným, že kdyby se vypustil zvuk, film by měl dávat smysl i bez něj (dnes se tento rozdíl smazává, ale dlouho platilo, že televizní tvorba stojí na dialogu, filmová na obraze). Nemá proto smysl komplikovat čtení děje umělými překážkami ve střihové skladbě.

Paradoxně mě to štve i u akčních scén - dříve se přestřelka nebo i rvačka mezi hrdiny odehrála relativně přehledně a střih nabízel zajímavější úhly pohledu na probíhající děj. Dnes se naopak akce soustředí do spousty rychle se střídajících detailů, mezi kterými se občas vloudí třeba zpomalovačka pro zvýraznění nějaké akce (a také jako forma interpunkce).
Netvrdím, že boj má být dokonale přehledný, ale je třeba mírnit akci tak, aby si divák užil cokoliv se právě děje.

Překvapivě dobře to zvládají asijští tvůrci, kteří ve filmech s tématikou bojových umění neváhají a nabízí divákům pohled i na několik pohybů v řadě za sebou na místě, kde by Američan už dávno stříhal. Což možná souvisí i s tím, že herci v takových filmech ony pohyby zvládnou na požádání zopakovat i bez kaskadérů a není potřeba slepovat dohromady povedené kousky.

Pokud chcete příklad nepříjemně rychlého a nepřehledného střihu, tak ukázkovým příkladem je Equilibrium (Kurt Wimmer, 2002). Drtivá většina akčních scén.
Nenechte se zmást tím, jak cool to působí, ve skutečnosti totiž z boje uvidíte jen pramálo zajímavého. Tedy, vlastně jen nějaké zajímavé detaily, ale celek je většinou jen o nějaké krutopřísné póze bez většího pohybu.

Není jednoduché to takhle ustříhat, ale výsledek za to podle mě nestojí a vypovídá o určitém druhu vizuální impotence.


K tématu se v budoucnu jistě ještě vrátím... ale ty daně už opravdu budu muset...

Orfeova pieseň

Obvykle na tomto blogu nedělám recenze na konkrétní film - pouze v případech, kdy se to nějak týká tématu, ke kterému se chci vyjádřit. Ale občas je dobré udělat výjimku.

Už od prvního čísla pravidelně kupuji časopis Pevnost a nestydím se za to. Pomáhá mi to udržet si přehled v žánru, který mě zajímá a baví – ať už jde o filmy, literaturu nebo hry. Dokonce se můžu pochlubit i tím, že mi kdysi (2007) v Pevnosti vyšel článek na dvě strany, i když dnes se po jeho přečtení spíše stydím za svou neschopnost.

Jen zřídkakdy ale časopis kupuji i s přílohou. Výjimkou bylo DVD s filmem Strings (Anders Rønnow-Klarlund, 2004) a nyní i slovenský studentský film Orfeova pieseň (Roman Gregorička, 2013). A právě o tomto díle bych rád napsal pár slov...

Netajím se despektem ke studentským filmům. Většina prací mladých autorů, které jsem měl tu čest vidět (ať už to byly práce ke zkouškám na FAMU nebo absolventské filmy), byly tak křečovitě umělecké a záměrně nepochopitelné, až to bolelo.

Karel Doležal (Sikar) pro podobná díla užívá termín humění. Takový humus na půli cesty k umění. Což je myslím přesné.
Ostatně o tom, že dílo musí mluvit samo za sebe a musí být pochopitelné i někomu jinému než samotnému autorovi (a ani to není pravidlem), jsem už několikrát psal.

Naštěstí se občas objeví film, který tohle pravidlo umělecké kontroverze a nepochopitelnosti poruší a soustředí se na to důležité – na příběh.

V tomto případě to ale není ledajaký příběh. Scenárista Pavel Chodúr a režisér Roman Gregorička sáhli po látce z pera opravdového mistra slov – Neila Gaimana – který stojí za příběhem komiksu Sandman, z něhož výše zmiňovaní právě těžili.
Kromě toho je Gaiman také autorem scénáře k seriálu Neverwhere, filmu MirrorMask, napsal několik epizod seriálu Doctor Who a J. M. Straczynski mu svěřil jeden díl svého Babylonu 5. A pokud znáte animovanou Coralinu nebo pohádkovou fantasy Stardust (a to je jen vrcholek ledovce), tak je asi jasné o jakou kapacitu se jedná.

Unikátní je, že se mladým slovenským tvůrcům (zmínil jsem to už?) podařilo napsat scénář, který nevyžaduje znalost předlohy k tomu, aby si divák užil příběh. Samozřejmě, pokud je člověk obeznámen se Sandmanovským universem, čeká na něj řada odkazů, které rozhodně ocení, ale nejsou podmínkou pro požitek z filmu.
Ten je pak vlastně docela jednoduchý a těží z krátké povídky Fear of Falling, jejíž děj je obsahem poslední třetiny filmu. To, co se odehrává předtím je ale důležitou předehrou vytvářející konflikt a prohlubující charaktery.
Proč a jak k takové úpravě povídky došlo, si můžete přečíst v rozhovoru přímo s Romanem Grigoričkou, který je v tomto ohledu velmi konkrétní.

Za sebe můžu říct jen tolik:
Film má perfektní tempo a výborně zvládnutou kameru i střih (snad až na jeden detail, ale jeho funkčnost jsem připustil, i když sám bych hledal jinou cestu, jak docílit téhož).
To samé se dá říct i o hercích – po letech sledování „hereckých“ výkonů něčích kamarádů, kteří si chtěli zahrát ve studentském filmu, je tohle příjemná změna – ti lidé opravdu hrají a vypadá to uvěřitelně. Hlavně Juraj Hrčka mě opravdu mile překvapil (i když ten rozhodně nepatří mezi žádné nováčky před kamerou).
Dokonce i triky jsou dostatečné - leckterá televizní produkce by se mohla učit. Nemají sice hollywoodský šmrnc, ale je znát, že šlo o účelně investované peníze.

Podtrženo a sečteno, slovenští filmaři porazili ty české na hlavu (i ty profesionální).
A ne jednou, podle recenzí na film Kandidát (Jonáš Karásek, 2013).
Takže vyražte do své oblíbené trafiky a kupte si DVD (březnová Pevnost), půjčte si ho od kamaráda nebo (pokud jste šťastnější) počkejte na některou z mála projekcí v kinech – rozhodně si ale nenechejte tenhle film ujít – byla by to škoda.

Taverní ples 2013

Je to každoroční evergreen - plesová videa.

Pokaždé si slibuji, že jakmile se mi materiál dostane do rukou, nebudu se flákat, vyberu muziku a pustím se do něj, jenže věci zpravidla nebývají tak jednoduché. Vždy se objeví nějaký zásadní důvod, proč to nejde zvládnout hned.

foto: Karel Křemel

Kdo mě sledujete delší čas, už víte, že jsou pro mě plesová videa jakýmsi ohlédnutím za mým vlastním vývojem - s odstupem můžu sledovat jakým způsobem se mi mění cit pro rytmus, práci se záběry a jejich vzájemnou vazbou i schopnost improvizovat, když se právě nedaří skoloubit něco, co by se za jiných okolností perfektně hodilo. A tyhle věci já si pamatuji. 

Když sleduji své vlastní práce, nevidím, tak jako ostatní, řadu záběrů spojených hudbou (a zatížených osobními vzpomínkami na onu konkrétní akci), ale soubor problémů a vazeb, nad nimiž jsem strávil dlouhé hodiny vymýšlením, jak je propojit. Mám v hlavě každý střih a vím proč je použitý právě tak a ne jinak - a s odstupem času mě napadají třeba i elegantnější řešení...

S videem z roku 2013 jsem si dal hodně na čas.

Určitě se to stalo každému z nás - natočíte poměrně kvalitní záznam, chcete se pustit do práce a zjistíte, že se něco pokazilo. V našem případě to byla (podle všech náznaků) miniDV kazeta. Vyhnout se tomu nedá a dá se vlastně mluvit o štěstí, že to skončilo jen malou ztrátou materiálu.

Zkrátka a dobře, kazeta byla zadropovaná - v obraze i zvuku se objevovaly chyby a poškozenou část materiálu nebylo možné využít.

Asi chápete, že poškozený materiál není právě motivující záležitost, takže jsem práci odkládal jak jen se dalo. Navíc jsem nechtěl začít, dokud nebudu mít nějakou představu o hudbě, na kterou budu stříhat. Výběr je rok od roku těžší a použít několik provázaných motivů jako předchozí rok se mi nezdálo jako dobrá volba - hlavně když jsem neměl jasnou představu, co bych chtěl kombinovat.

Nakonec jsem měl štěstí a v poslední chvíli se mi do cesty připletla moje oblíbená píseň z filmu The Mask (Chuck Russel, 1994) - Hey Pachuco! od The Royal Crown Revue. Rytmická skladba s mezihrami, sóly a dokonce pomalejší pasáží - pro mé potřeby ideální...

Chvíli jsem si ještě pohrával s myšlenkou připojit na začátek Feeling Good od Niny Simone, ale Hey Pachuco! je rytmicky příliš výrazný, než aby do něj šlo svévolně stříhat, takže jsem nakonec zůstal monotématický.

U ročníku 2013 jsem se rozhodl více využívat rytmiky uvnitř záběrů namísto střihu na beaty, který se vyloženě nabízel (ale byl by nudný a předvídatelný). Proto jsem občas střihl i mezi dobami, aby vynikla dramatičtější změna pohybu vázaná na bubnovou linku.

Navíc jsem neodolal a při závěrečném bubenickém sólu jsem využil záznam z ukázky irských tanců (díky Arwi) a předtančení Armuse s Pavlínkou, které do této pasáže krásně zapadly.

Příznačné pro tuto práci bylo, že jsem často musel zahazovat kvalitní a zajímavé záběry proto, že byl v některém svém místě poškozené a tedy nevhodné pro použití. Takhle to odnesla třeba taneční skupina Lento, jejíž předtančení bylo dropy zasaženo zdaleka nejvíce. Nicméně i tohle k práci patří...

Bohužel, ve spěchu člověk dělá i chyby, a nevyhnulo se to ani mně, proto se mi v závěrečných titulcích objevil trapný překlep, kdy jsem zaměnil rok 2013 za 2014 - v práci to píšu každou chvíli, takže mi to vůbec nedošlo a chybu jsem tak odhalil až s týdenním zpožděním. A to už bylo pozdě ji napravovat.

V tuhle chvíli už netrpělivě očekávám, kdy se ke mně dostanou natočené záběry z letošního roku, a dumám jakou hudbu bych mohl použít tentokrát. Snad na něco přijdu dříve než dva týdny před dalším plesem.

Únorové ticho

Na začátku ledna jsem napsal PF příspěvek. Obvykle to nedělám, ale přišlo mi to jako dobrý nápad a zároveň způsob, jak vyjádřit určitý závazek, který si dávám.... jenže události jsou zbabělé a chodí v zástupech!

Je asi nepřehlédnutelné, že PFko zmizelo. A stalo se to mojí vlastní chybou, která mě velmi mrzí a ve své podstatě mě na měsíc úplně paralyzovala v psaní.

Před Novým rokem jsem si pořídil tablet, abych mohl řešit své psaní a mobilní aplikace (včetně her) na větším displeji, čehož i poměrně využívám, jakkoliv zdaleka ne tolik, aby to ospravedlnilo celou tu nemalou investici (ale tak už to se mnou a technologickými hračkami bývá). Mezi staženými aplikacemi byl pochopitelně i Blogger, ve kterém jsem napsal první koncept zmíněného PF.

Tento koncept se ovšem ve webové verzi neobjevil (nevím proč) a celý článek jsem tak napsal znovu (když jdete již jednou vyšlapanou stezkou, dá se to zvládnout celkem rychle) včetně publikování...

Až potud dobré.

Potíž nastala na konci ledna, kdy jsem v Bloggeru na tabletu našel koncept PF 2014 a řekl jsem si, že asi bude v pořádku, když tenhle nevyužitý text smažu. Skladovat takový text pro mě nemělo smysl.

Pak už si nejsem příliš jistý, co (a proč) se odehrálo. Faktem je, že koncept i publikovaný text byly totožného jména, nicméně, i přes aktualizaci aplikace (která již ukazovala pozdější články), se status toho prvního (konceptu) nezměnil. Jeho smazání ale vedlo k nenávratné destrukci již publikovaného textu, který jsem v tabletu naopak neviděl.

To bohužel nevyhnutelně vedlo k autorskému bloku, který dál komplikovaly další věci (viz níže).

Pocit marnosti, když zničíte (byť i takhle nevýznamný) úsek vlastní práce, je neuvěřitelný. Snažil jsem se dokonce najít, zda na internetu (třeba v Google) neexistuje archivovaná původní verze, ale bylo to zbytečné, proto jsem se raději vrhl na další práci...

Jenže to úplně nefungovalo.

autor: Michal Kára

V tuto chvíli mám rozepsaných několik článků, kterými jsem ale po zmíněné nehodě nedokázal pohnout. Prostě jsem nebyl spokojený a při psaní na mě padala tíseň z toho, že mi to příliš nejde, že je to zbytečné, že... Zkrátka jsem na chvíli vyhořel.

Kromě toho jsem konečně musel pohnout s plesovým videem z roku 2013. Deadline je pro mě totiž vždy další ples a ten se extrémně přiblížil (aniž bych v daný moment měl jasno, na jakou hudbu vlastně budu střihat a zda zvládnu převést ten podivný videoformát do něčeho, s čím půjde pracovat).

Výsledek mě potěšil - ale o tom více někde jinde.

A aby toho nebylo málo, tak mě poměrně dost zaměstnávala i práce - obvykle nemalou část textů na blog píšu během pracovní doby, když zrovna nemám co dělat (což je specifikum zpravodajství - střídání zběsilého zmatku a čekání), ale během ZOH v Soči a eskalace situace na Ukrajině takových chvil nebylo mnoho...

A pak pochopitelně osobní život - plný kolísání, zmatenosti a nečekaných zvratů. Ale tak už to bývá.

Takže je čas začít znovu a překonat nepřízeň. Proto je zde tento omluvný článek, za kterým by měl následovat příběh (již publikovaného - pokud sledujete můj kanál na YouTube) plesového videa a postupně dokončované rozepsané texty.

Díky za váš čas a přízeň. Únorové ticho skončilo a je čas se zase pořádně ozvat.