11. června 2012

Velikonoční vejce

Když jsem minule rozebíral obrazovou kompozici a plány, dotkl jsem se tématu detailů, které zůstávají běžnému divákovi skryty. Obvykle se jedná o doplňující informace, které pozorovatel ocení až ve chvíli, kdy film vidí podruhé a má prostor pro pozorování i jiných věcí, než hlavního děje na plátně.
Občas se takovým věcem říká easter eggs, podle angloamerické velikonoční tradice, která upřednostňuje hledání ukrytých zdobených vajec, před bitím žen spleteným vrbovým proutím (což docela chápu).

Záleží především na autorech filmu (nejčastěji scénáristovi a režisérovi) jak s podobnými věcmi naloží - existují vlastně dvě možné cesty...
Puška na zdi - zcela v duchu Čechova, veškeré elementy filmu slouží k rozvíjení příběhu a mají svoji dějovou funkci. Může jít o přípravu podmínek pro nějakou situaci (ať už jde o pouhý gag nebo o zásadní zvrat) nebo jen o drobné náznaky budoucích komplikací... Zároveň ale nemusí být nutnou podmínkou pro pochopení zápletky.
Metaodkaz - v podstatě jen drobný dárek pro věrné diváky a fanoušky. Ve filmu se může objevit populární rekvizita z jiného filmu, na zdi visí fotografie z hercova mládi... Může jít o libovolný náznak, který pochopí jen divák, který má již dopředu patřičné informace důležité k pochopení skrytého vtipu. Občas se proto z této techniky stává metahumor. Něco jako by Danny Glover prohlásil I'm too old for this shit! v jiném filmu než Lethal Weapon (Richard Donner, 1987, další díly pak '89, '92 a '98).

Toto dělení pochopitelně není oficiální - sesumíroval jsem ho, abych definoval dvě krajní možnosti, takže mě necitujte před placenými filmovými teoretiky, ale je myslím dostatečně výstižné, aby se s ním dalo pracovat.

Pušku na zdi ve filmu nevidíme příliš často. Práce s ní není zrovna jednoduchá a klade na režiséra velké nároky z hlediska přístupu k divákovi.
Kdybych měl jmenovat jediný příklad, neváhal bych uvést Fight Club (1999), kde David Fincher po celém filmu rozházel vodítka sloužící k rozluštění zápletky, ale jsou tak nenápadná, že i když si jich všimnete potřebujete druhou projekci, aby vám dokonale zapadly do schématu. O to větší radost pak ale poučenému divákovi dělají.

Podobně se ale dařilo i  Ridley Scottovi, který pomocí jemných náznaků vybudoval okolo zápletky a pointy svého Blade Runnera (1982) kult. I když tady je třeba sáhnout po dokonalé Final Cut verzi (i když bych rád viděl původní hrubý sestřih, který měl přes 4 hodiny a který byl prý tak zmatený, že s ním měl problémy i Scott).

Metaodkazy jsou výrazně častější a nepochybuji o tom, že průměrný filmový fanoušek jich dokáže vyjmenovat tucet na požádání, takže předhodím jednu metametametaodkazovou scénu (česky zde) z filmu Cop Out (Kevin Smith, 2010), kde mimo jiné zazní i věta „Yippee-ki-yay, motherfucker!“ která je velmi silně spojená s Bruce Willisem...

Co dodat závěrem?
Snad jen to, že velmi oceňuji filmy, které předpokládají, že divák nepostrádá schopnost přemýšlet nebo že má všeobecný kulturní rozhled. Koneckonců - na něčem si to ego musím nafouknout. ;-)

1 komentář:

  1. Super blog, jako amatérskému kameramanovi a střihačovi Tvoje práce moc pomáhá.

    OdpovědětSmazat