20. ledna 2019

The gaze

Když jsem začínal s blogem, jeden z prvních příspěvků které jsem uveřejnil, se týkal Kulešova efektu - střihové techniky, jejíž jádro spočívá v tom, že význam záběru ve filmu nezáleží jen na jeho samotném obsahu, ale i na kontextu vůči jiným záběrům. Což, podáno touto formou, zní asi komplikovaněji než to ve skutečnosti je...
Dnes bych chtěl jít trochu do hloubky a věnovat se specifickému způsobu, jak Kulešovův efekt využít ve filmovém střihu. A neskončím jen u toho...

Oči a jejich moc


Začnu trochou psychologie. 
Před mnoha lety jsem v časopise Psychologie dnes četl článek, který se zabýval tím, jaký vliv má pohled očí nejen na chování člověka, ale i v rámci zvířecí říše. 
Bohužel starých ročníků jsem se zbavil při svém posledním stěhování, takže neposloužím přesnými citacemi, ale text se věnoval skutečnosti, že řada zvířat upravuje vzorec svého chování na základě toho, zda je někdo pozoruje - existují například drobné ryby, které zbavují větší ryby nečistot, ale rády si pochutnají i na slizu, který chrání šupiny - k takovému chování se ale uchylují jen tehdy, když je nemohou vidět jiné větší ryby (které by pak odmítly nechat se zbavit nečistot, protože zmíněný sliz potřebují). 
A u lidí to není jinak – dlouhý upřený pohled nás dokáže zbavit sebedůvěry a soustředění, nebo nás  třeba vyprovokovat k větší aktivitě. Naše soukromé Já (když se nikdo nedívá) je výrazně odlišné od Já, které prezentujeme na veřejnosti.
Je velice těžké tenhle podvědomý mechanismus překonat – je dokonce tak silný, že článek uváděl případy, kdy i plakát s vyobrazením očí pověšený nad pracovním stolem, u testovaných osob významně ovlivnil chování a výkonnost (a osobně bych se vsadil že dlouhodobě mohl způsobovat i pocity úzkosti).

Once Upon a Time in the West (Sergio Leone, 1968)

Jsme zkrátka naprogramovaní všímat si očí a reagovat na ně.
Odráží se to například i ve způsobu, jakým je zdobíme – třeba brýle jsou dnes víc než jen zdravotní pomůcka – jde o designový doplněk a není výjimkou, že si je lidé pořizují bez dioptrických skel jako šperk. 
Make-up se pak v základu točí kolem dvou věcí – zakrytí nedostatků pleti a zvýraznění očí a rtů. A třeba divadelní líčení je z tohoto důvodu záměrně přehnané – oči musí být dobře poznat i v zadních řadách hlediště, kde by jinak obličej působil jako vzdálený flek.

Jak významnou úlohu pro nás hrají oči, ukazuje i naše reakce, když s nimi něco v pořádku nebo jsou zraněné. Dodnes vzpomínám na hrůzu při sledování scény s břitvou ve filmu Andaluský pes (Luis Buñuel, 1929). Nebo si vzpomeňte na pohádky a horory - oči bývají solidní indikátor, že monstrum má lidskou podstatu, nebo že je člověk posedlý. A nejsou k tomu (obvykle) třeba žádné vysvětlivky.

The Gaze


Jan Vermeer - Dívka s perlou (1665)
The Gaze - pohled (francouszky le regard) je termín, který má pro naše potřeby dva významy: 

  • pohled, který vede (provokuje) filmový střih
  • úhel pohledu - perspektiva z pohledu sociologie

Ve filmu jsou přítomné obě složky. Vzájemně se mísí, prolínají a ovlivňují a i když by bylo možné je (alespoň částečně) oddělit, je žádoucí o nich vědět a chápat je v jejich vzájemném kontextu. Což znamená, že zabrousím i do feminismu (už jen tím, že jsem použil tenhle pojem, jsem si znepřátelil řadu čtenářů), protože například pojem male gaze pro nás bude poměrně důležitý.

Kamera jako oči


Pokud filmová postava vezme do ruky knihu, divák chce vědět o jakou knihu jde. A protože film je především vizuální médium, chce to ideálně vidět - a to dokonce tím víc, čím větší důraz je na knihu kladen.
Stejně tak, pokud se hrdina náhle podívá do strany, nebo se ohlédne, je divák zvědavý, co na co se dívá.

Pulp Fiction (1994)
Tajemný kufřík (což je de facto MacGuffin) v Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994) je zdrojem mnoha frustrací na straně diváků. Film sice ukazuje Johna Travoltu nebo Tima Rotha, jak se dívají dovnitř, ale nikdy nevidíme samotný (zářivý?) obsah. Dokonce ani nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na otázku, co uvnitř kufříku vlastně je.

Tarantino tohle udělal záměrně, aby udržel diváky v napětí. Nic, co by mohl umístit dovnitř, ať by to bylo zlato, diamanty nebo duše Marsella Wallace (což byla velice populární teorie), nemohlo být tak úžasné, jako to, co si diváci představili. Záhada je vždy pocitově cennější než její rozluštění (jak by potvrdil, J. J. Abrams, kterému se ale v LOST vymstilo to, že občas prostě musí záhady nějaké řešení mít) – navzdory tomu ale nelze před divákem tajit všechno a pořád.

Kufřík fungoval tak dobře, protože z hlediska vývoje příběhu vlastně bylo docela jedno, co je uvnitř, ale to zdaleka neplatí pro většinu záběrů. Nepsané pravidlo říká, že každý záběr (nebo scéna) musí divákovi dát odpověď na nějakou otázku a zároveň položit další.
To se snadněji napíše než konkrétně demonstruje - zejména proto, že otázky které si divák klade, nejsou z těch, které by bylo možné plnohodnotně formulovat. V dialogové scéně se záběry střídají na základě potřeby znát reakci druhé strany – ať už verbální nebo jinou – ale není v ní čas na to, aby si divák říkal: „Co si o tom Joe asi myslí? Jak odpoví?“, jakkoliv dané otázky v podstatě existují...

Street Fighter: The Legend of Chun-Li (2009)
Není proto divu, že pokud se hrdina filmu někam významně podívá, právem jako diváci očekáváme odpověď na otázku, co jeho oči vidí. A střih tuto otázku musí odpovědět.

A tady vstupuje do hry Lev Kulešov (konečně). To, co ukazujeme v návaznosti na záběr s významným pohledem (nebo i před ním), totiž může charakterizovat postavu.
Dan Olson ve své analýze Street Fighter: Legenda z Hong Kongu (Andrzej Bartkowiak, 2009) poukazuje na to, že jednu z protagonistek filmu přitahují ženy, což je znázorněno tím, že kamera sleduje její pohled a ukazuje, že pozoruje tančící dívky v klubu způsobem, který je obvykle spojovaný s tím, jak se na ženy ve filmu dívají muži (dlouhé záběry na nohy nebo prsa – de facto vnímání ženského těla jako sexuálního objektu – tj. male gaze).

To,  na co se filmová postava dívá (a jak se dívá), je nástroj, kterým lze charakterizovat postavu a odhalit její motivace, aniž by bylo nutné použít dialog. Ale jen za předpokladu, že jsou použité vizuální prvky pro diváka srozumitelné.
Což nás přivádí k...

Male gaze


Na začátek téhle části bych chtěl předeslat, že čerpám především ze sekundárních zdrojů (jako třeba videosérie Lindsay Ellis, ve které rozebírá sérii Transformers z pohledu různých sociologických škol) a zdaleka nejsem odborník. Určitě si rád přečtu fundovaný alternativní výklad/kritiku toho, co tu píšu, od někoho, kdo tomu rozumí, ale pokud budete mít pocit, že jsem nějak urazil vaši maskulinitu a budete to ze sebe chtít dostat, udělejte to u svého terapeuta, ne tady. Děkuji.

Male gaze je koncept, který je spojovaný s filmovou teoretičkou a feministkou Laurou Mulvey a její esejí Visual Pleasure and Narrative Cinema (1975 - český překlad), ve které rozebrala mechanismy identifikace s hrdinou filmu, voyeuristické potěšení z pozorování věcí, ženy coby pozorované objekty a muže jako pozorovatele a nositele narativu.

Její teorie vychází nejen z psychologie, ale i ze samotného faktu, že drtivá většina filmových tvůrců jsou muži (což se od 70. let moc nezměnilo), a jsou to právě oni, kdo utváří filmový jazyk. Estetika filmového záběru je tedy primárně mužská, stejně jako úhel pohledu vyprávění. Dokonce i v situaci, kdy je hlavní postavou žena, je na ni pohlíženo mužskou optikou (což se odráží i na kostýmech, způsobu snímání nebo agendě, kterou její charakter ve filmu má).
Tyhle věci jsou natolik ukotvené ve filmovém jazyce, že jim podléhají i ženy, které se ve filmovém štábu dostanou na pozice, jež jim dovolují něco změnit. Což ale prakticky vzato nemohou, protože by tím změnili srozumitelnost filmu pro hlavní cílovou demografickou skupinu (bílého muže).

Když se vrátíme kousek zpět k charakterizaci postavy skrz pozorování tančících dívek, je to ryze mužský narativ. Jako diváci nevíme, jak se dívá skutečná lesba na jiné ženy, ale pokud se bude dívat stejně, jako by se na jejím místě díval muž, je nám to univerzálně srozumitelné (bez ohledu na to, jaká je skutečnost).
To potom vede k bizarním situacím, kdy se natáčí film cílený na ženy, ale protože female gaze efektivně neexistuje, muži jsou zobrazované jako sexuální objekty stejným způsobem, jako by byly na jejich místě ženy – tedy skrz pohled na mužské jako jako sexuální objekt.
Ne, že by to nefungovalo – vnímání a chápání filmu je osvojená dovednost, čili ženy nemají kde jinde se naučit jiný filmový jazyk a muž s dokonalou pletí a vyrýsovanými břišními svaly, v příliš těsných džínách a košili s rozhalenkou je jim srozumitelný jako symbol sexuality (navzdory osobním preferencím). Zároveň je ale tak zprofanovaný, že je objektem nesčetných parodií – mimo jiné i proto, že je to obraz, se kterým se muž-divák obtížně identifikuje.

Starship Troopers (1997)
Male gaze je totiž i o reprezentaci. Filmy jsou natáčené tak, aby se mohl divák identifikovat s hrdinou a prožít s ním jeho vítězství a prohry. Tedy, ne každý divák – jen bílý muž přes 16 let (v případě blockbusterů). Ostatní si musí najít film, který byl zaměřený na jejich demografickou skupinu, nebo se nějak přizpůsobit.

Tahle věc vede k zajímavým dvojím standardům - ve filmu Starship Troopers (Paul Verhoeven, 1997) byl v původnám sestřihu přítomen milostný čtyřúhelník, kdy se hrdina Johnny Rico rozhoduje mezi dvěma dívkami - Carmen a Dizzy. Zároveň se ale Carmen měla rozhodovat mezi Johnnym a svým instruktorem na vojenské akademii. Testovací publikum to nelibě neslo, protože standardní narativ je takový, že ženy, které se zajímají o hlavního hrdinu, se o něj musí zajímat stoprocentně. Hlavní hrdina si může vybírat, ale hrozba toho, že by nějaká dívka upřednostnila jeho soka před ním (a zároveň nebyla zobrazená jako vypočítavá mrcha) je neúnosná. Konečný sestřih proto románek s instruktorem vynechává.

Závěr


O tématu male gaze bych mohl (po hlubším průzkumu) psát mnohem víc a uvést i řadu dalších příkladů, ale i teď mám pochybnosti, zda jsem nezahájil příliš kontroverzním tématem. Snažil jsem se ale, aby text nebyl jen o něm (i když jsem doufal, že střih si ukousne větší prostor).
Klidně mi napište do komentářů, co si o tom myslíte - zda se podobných výstřelků s feminismem zdržet nebo se jich nebát. Ostatně, pokud vám závěrečná část přijde uspěchaná a nedotažená, je to i proto, že se obávám reakcí, které sklidím.

2 komentáře:

  1. Primárně jsem moc rád, že pokračuješ v tomhle skvělém seriálu, Fionore! Takže díky za to, vždycky jde o velmi zajímavé počtení.

    Vzhledem k mému povolání a specializaci zrovna pohledy a roli očí v lidské komunikaci dost řeším. Oči (resp. trojúhelník oči-ústa) a genitálie bývají nejčastější oblasti, které lidé fixují pohledem (ano, i ženy často směřují pohled do klína, když sledují mužské postavy). Zmíněný trojúhelník oči-ústa jsou dokonce první věc, která přitahuje pozornost novorozence, dokonce i v případě, že jde o stylizované obrázky. Máme přirozenou tendenci nejenom všímat si vzorů připomínajících tvář, ale dokonce tento vzor "konstruovat" i v případě smyslové deprivace (např. pareidolie při snížené viditelnosti, kdy na člověka zírají odevšad cizí oči). Líbí se mi, jak si filmový průmysl dokáže s pohledem a očima hrát a vede tak diváka přesně tam, kam chce.

    S termínem male gaze jsem se setkal poprvé, ale dává dokonalý smysl. Vnímám ho teď jako vyprávěcí prvek s kulturně zakořeněným vzorem, stejně jako každý jiný stereotyp použitý jako nástroj k předání nějakého sdělení obecně srozumitelným jazykem. Zajímalo by mě, jestli znáš filmy, které s tímto nástrojem zacházejí nějak neortodoxně? Jestli je někde vyloženě pohled mužského protagonisty směrem k ženské protagonistce využit tak, aby neodrážel víceméně fyzicky-sexuální podtext, ale zdůraznil dejme tomu její chování, povahu, apod.? Jako bych si vybavoval nějaké scény zamilovávání se do ženské postavy, kde byly prvky typu "pohled do výstřihu" či "záběr na dlouhé nohy a špulení rtů" potlačeny. Nebo možná chápu celý ten pojem špatně. Rád bych věděl, jestli bys dokázal identifikovat i jiné typy pohledů v současné i minulé kinematografii.

    {SPOILER ALERT}

    Závěrem mi dovol jedno "Uhm, actually", protože zrovna ve Starship Troopers je románek s instruktorem zcela zachován (samozřejmě netuším, jaký byl původní plán, ale ten film znám docela detailně). Rozhodně bych ovšem neřekl, že jde o milostný čtyřúhelník. Carmen je ve filmu prezentována jako mrcha, která se nechá přebrat Johnyho rivalem ze školy (oním pozdějším instruktorem) a rozejde se s ním přes videozprávu jakoby proto, že nezvládá dálkový vztah (ačkoliv diváctvu je představen zřejmý důvod, a to silný flirt s instruktorem). Dizzy je pak pro Johnyho taková... cena útěchy a zároveň způsob, jak tohle Carmen vrátit. V konečném důsledku je pro mužského diváka velmi snadné se s Johnym ztotožnit, protože ho zradila sexy láska, nicméně hned na to získá jinou sexy krásku a současně se stane hrdinou. Když do toho započítáš i to, že Carmen je filmem za svoji "zradu" potrestána (silně zraněna) a hrdinův sok/instruktor pro jistotu zemře úplně a velmi ošklivým způsobem, je to krásná hojivá mast na mužské ego, které bylo někdy zraněno rozchodem ze strany partnerky kvůli jinému muži. A pak ještě Dizzy umře, takže divák se nemusí cítit špatně, že si s Johnym nevybudovala vztah, když vlastně jde hlavně o to, že je to krásná dívka, která po Johnym jede, ale celé je to čistě sexuální. Myslím, že vůbec Hvězdná pěchota je velmi bohatý rybník na filmové analýzy z pohledu feminismu, ačkoliv je potřeba vzít v úvahu, že jde stále ještě o parodii.

    Mimochodem, dost se mi líbí postřeh ohledně narativu stoprocentního zájmu ženské postavy o mužského protagonistu. Zajímalo by mě, kolik filmů a jak tenhle narativ porušují.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Odpověď na první část je na delší povídání, takže se jí budu věnovat trochu obšírněji v nějakém dalším textu, ale stran Starship Troopers:
      Tady jdou nepřesnosti na vrub mému lajdáctví, protože jsem si neudělal čas a neprošel si film před psaním. Nicméně příběh, o kterém jsem mluvil, je ten, že Carmen v testovacím sestřihu prohlásí, že miluje svého instruktora i Johnnyho - každého z jiného důvodu - a nedokáže se rozhodnout (tyhle scény se dají najít na YouTube a stojí za to je vidět).
      Diváci, kteří měli tyhle projekce hodnotit, to nelibě nesli. Dokonce jeden z nich na kartu, na kterou se mělo zaznamenávat hodnocení, napsal "Die Bitch".
      Navíc: "In the DVD commentary, director Paul Verhoeven says fans wanted Carmen to die and Johnny to end up with Dizzy."
      Celkově je pozadí natáčení Starship Troopers plné zajímavostí - třeba scénu ve společných sprchách natáčeli tak, že jak kameraman, tak Verhoeven byli nazí, aby se herci nestyděli... ;-)

      Smazat