28. ledna 2019

Film v láhvi

Mám rád filmy, které se nějak vymykají. Ať už žánrově nebo technikou natáčení. A mám rád filmy, které zvládnou na malé ploše vytvořit velký příběh (i proto, že opačně to zvládne skoro každý).

Specifickou kategorií filmů, které proto mám rád, jsou tzv. bottle movie.
Tedy, dokud jsem před časem nenarazil na tenhle termín, tak jsem to nedokázal pořádně pojmenovat – byly to pro mě prostě TY filmy na malém prostoru, s omezenou skupinou herců a solidním scénářem... A to je vlastně definice.
Bottle movie (nebo bottle episode v případě seriálů) je prostě příběh natočený z drtivé většiny na jedné lokaci a s co možná nejmenším rozpočtem (s minimálními kulisami a obsazením).

Proč bottle movie?

Proč se tomu říká bottle movie? 
Přiznám se, že sám pořádně nevím. Můj laický odhad je, že to má něco společného s modely lodí uvnitř láhve. Velká věc, která je v místě, kam se nemohla dostat. Ale nikde jsem to zatím nenašel potvrzené. Je klidně možné, že to je odvozené od nějaké staré seriálové epizody, ve které hrála důležitou roli láhev (bez lodi). Pokud narazíte věrohodné (nebo dostatečně vtipné) na vysvětlení, rozhodně mi dejte vědět.

The Man from Earth (2007)
A proč je bottle movie tak mimořádná věc? 
Zejména kvůli scénáři. Ať už jde o seriálovou epizodu nebo celý film, většina akce stojí hlavně na postavách a jejich interakci. A to je výzva, která vyžaduje solidní námět a zkušenou ruku autora - scenáristy.
Filmy to mají o kus těžší, protože na malém prostoru musí divákovi představit řadu charakterů, než je vypustí do uzavřené arény. V seriálech už většinou postavy dobře známe a jediné, co se změnilo, je situace. Není výjimkou, že se v podobných epizodách dozvíme o známých hrdinech něco, co jsme do té doby nevěděli.
Výhodou jsou ale nízké náklady při natáčení. U seriálů se obvykle využijí již existující rekvizity nebo levnější lokace (kterou je obvykle potřeba mít k dispozici po mnohem kratší dobu) a navíc se obejdou bez většího množství statistů.

Cena je také důvod, proč je tenhle formát tak populární mezi nezávislými, nebo začínajícími filmaři. Ať už jsou ve hře vlastní peníze, nebo zdroje od producenta, každý ušetřený dolar hraje velkou roli, protože může být investovaný do věcí, na kterých se ušetřit nedá (včetně propagace).
Quentin Tarantino takhle natočil Reservoir Dogs (1992) - i když se neomezil jen na jednu lokaci, většina důležitých scén se odehraje uvnitř starého skladiště. A ušetřil i na honorářích herců (pokud je mi známo, část pracoval za procenta ze zisku, což se ukázalo jako výnosné rozhodnutí).

Známé příklady

Twelve Angry Men (1957)
Tohle zdaleka nebude vyčerpávající seznam. Spíše takové vyznání lásky (nebo vzpomínka na lásku, která mohla být). Případně doporučení nové lásky, pokud některý z následujcích příkladů neznáte.

Asi každého, kdo miluje film, už napadl jeden zářný příklad za všechny - Twelve Angry Men (Sidney Lumet, 1957) - notoricky známý a nadčasový film, který právem patří mezi klasiky a učebnicový příklad práce s charaktery i dynamikou vyprávění.

Na podobnou, i když ne tak dramatickou, notu hraje nenápadný sci-fi film The Man from Earth (Richard Schenkman, 2007), který staví jen na dialozích, postavách, a neuvěřitelně působivé What if... premise. Pokud ho neznáte, vyhněte se trailerům i anotaci a podívejte se na něj. Spoilery sice nutně nezkazí zážitek (protože to nejzásadnější odhalení padne během úvodních minut filmu), ale tomuhle poklidně plynoucímu komornímu vyprávění nesluší přehnaná očekávání.

Můj oblíbený je také film Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972), ve kterém excelují Lawrence Olivier a Michael Caine (ten si zahrál i v o něco slabším remake z roku 2007, který má na svědomí Kenneth Branagh). Je to film plný mystifikací a kreativních pokusů zmást diváka odváděním pozornosti ke zdánlivě nepodstatným detailům uvnitř domu, kde se děj odehrává, zatímco dvě herecká esa hrají mistrovskou šachovou partii s osudem.

The Breakfast Club (1985)
Za zmínku stojí i americká generační klasika The Brakfast Club (John Hughes, 1985) – film, který trpí řadou neduhů a vlastně se v něm nic zásadního nestane, ale neskutečně zábavné sledovat hereckou akci, která byla z nemalé části improvizovaná. Navíc jej řada pozdějších filmových děl hojně cituje, takže se hodí o něm vědět.

Když přejdeme k o něco výpravnějším filmům, určitě by neměl zůstat opominutý Moon (Duncan Jones, 2009) - navzdory atraktivnímu prostředí měsíční základny (která spolkla nemalou část rozpočtu) jde ale stále o komorní příběh, ve kterém hlavní protagonisty tvoří muž a robot. Alespoň ze začátku.

A než přejdu k několika seriálovým epizodám, přihodím ještě jeden film, který se pokusil... ale neuspěl (i když stále stojí za to ho vidět, protože... se z něj dá poučit).
Nezávislý hororový Circle (Aaron Hann, Mario Miscione, 2015) začíná premisou 50 lidí v jedné místnosti a sadou pravidel, která neznají. Teoreticky by mělo být napínavé sledovat, jak postupně umírají a argumentují jeden proti druhému, kdo z nich by měl přežít, ale to je zrovna ta část, kterou autoři úplně nezvládli, a smrt jednotlivých protagonistů tak nemá potřebnou sílu ve vztahu k divákovi.

Seriály v láhvi

U seriálů budu budu stručný a omezím se jen na epizody, které opravdu dobře znám, protože prakticky každý delší seriál jich několik má. Jakkoliv bych chtěl vyjmenovat alespoň tucet příkladů, u mnoha z nich by to obnášelo sledování třeba i celé sezóny, abych měl potřebný kontext, a to se mi momentálně nechce. Navíc poslední dobou seriálům nevěnuji tolik času, jako dříve.

Doctor Who - Midnight (2008)
První na seznamu mám epizodu Doctor Who - Midnight (Alice Troughton, 2008), která ve mně zanechala mimořádně silný dojem. V podstatě jde o psychologický horor o strachu z neznámého a lidech v krizové situaci. Chybí TARDIS, společnice se jen mihne, ale Doktor hraje (jako) o život.

Komediální Seriál Brooklyn Nine-Nine má epizodu The Box (Claire Scanlon, 2018), která z drtivé většiny neopustí výslechovou místnost, a i přes omezený prostor 20 minut dokáže smísit kriminální drama s bizarním humorem. Navíc se zde dále rozvíjí  a prohlubuje profesní vztah mezi dvěma důležitými postavami – kapitánem Holtem a detektivem Peraltou.

A nakonec Akta X, která nabízí jednu z mých nejoblíbenějších epizod – Darkness Falls (Joe Napolitano, 1994). Vyšetřování ve srubu uprostřed lesů, které se promění v nelítostný boj o přežití, mě jako teenagera budilo ze snů hodně dlouho. A co jsem se bavil s lidmi, tak jsem zdaleka nebyl sám. Dodnes, když mě v lese zastihne soumrak, mrazí mě v zádech.

Vaši favorité

Ani zdaleka jsem nevyčerpal seznam filmů, o kterých bych mohl mluvit, a v rámci výzkumu jsem objevil řadu dalších, které jsem zařadil na bucket list (mezi jinými třeba Exam (Stuart Hazeldine, 2009)), ale hrozně rád se dozvím i vaše tipy a doporučení. Nebo klidně i váš názor na některý z kousků, které jsem zmínil výše.
Bottle movies jsou kategorie, do které se vejde celá řada zapomenutých nezávislých děl, a já ji rád budu dál zkoumat,. kdykoliv k tomu bude příležitost.

3 komentáře:

  1. Mně hodně dostal film, který bych také zařadil té Kategorie: Coherence. Umím si představit, že by ten film byl dobrý i s velkým rozpočtem a množstvím efektů, ale myslím, že by nebyl lepší, než ten minimalistický.

    OdpovědětSmazat
  2. Původ jména je popsán tady spolu s velkou řadou příkladů filmů a epizod: https://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/BottleEpisode

    OdpovědětSmazat