Film v láhvi

Mám rád filmy, které se nějak vymykají. Ať už žánrově nebo technikou natáčení. A mám rád filmy, které zvládnou na malé ploše vytvořit velký příběh (i proto, že opačně to zvládne skoro každý).

Specifickou kategorií filmů, které proto mám rád, jsou tzv. bottle movie.

Tedy, dokud jsem před časem nenarazil na tenhle termín, tak jsem to nedokázal pořádně pojmenovat – byly to pro mě prostě TY filmy na malém prostoru, s omezenou skupinou herců a solidním scénářem... A to je vlastně definice.

Bottle movie (nebo bottle episode v případě seriálů) je prostě příběh natočený z drtivé většiny na jedné lokaci a s co možná nejmenším rozpočtem (s minimálními kulisami a obsazením).

Proč bottle movie?

Proč se tomu říká bottle movie? 

Přiznám se, že sám pořádně nevím. Můj laický odhad je, že to má něco společného s modely lodí uvnitř láhve. Velká věc, která je v místě, kam se nemohla dostat. Ale nikde jsem to zatím nenašel potvrzené. Je klidně možné, že to je odvozené od nějaké staré seriálové epizody, ve které hrála důležitou roli láhev (bez lodi). Pokud narazíte věrohodné (nebo dostatečně vtipné) na vysvětlení, rozhodně mi dejte vědět.

The Man from Earth (2007)

A proč je bottle movie tak mimořádná věc? 

Zejména kvůli scénáři. Ať už jde o seriálovou epizodu nebo celý film, většina akce stojí hlavně na postavách a jejich interakci. A to je výzva, která vyžaduje solidní námět a zkušenou ruku autora - scenáristy.

Filmy to mají o kus těžší, protože na malém prostoru musí divákovi představit řadu charakterů, než je vypustí do uzavřené arény. V seriálech už většinou postavy dobře známe a jediné, co se změnilo, je situace. Není výjimkou, že se v podobných epizodách dozvíme o známých hrdinech něco, co jsme do té doby nevěděli.

Výhodou jsou ale nízké náklady při natáčení. U seriálů se obvykle využijí již existující rekvizity nebo levnější lokace (kterou je obvykle potřeba mít k dispozici po mnohem kratší dobu) a navíc se obejdou bez většího množství statistů.

Cena je také důvod, proč je tenhle formát tak populární mezi nezávislými, nebo začínajícími filmaři. Ať už jsou ve hře vlastní peníze, nebo zdroje od producenta, každý ušetřený dolar hraje velkou roli, protože může být investovaný do věcí, na kterých se ušetřit nedá (včetně propagace).

Quentin Tarantino takhle natočil Reservoir Dogs (1992) - i když se neomezil jen na jednu lokaci, většina důležitých scén se odehraje uvnitř starého skladiště. A ušetřil i na honorářích herců (pokud je mi známo, část pracoval za procenta ze zisku, což se ukázalo jako výnosné rozhodnutí).

Známé příklady

Twelve Angry Men (1957)

Tohle zdaleka nebude vyčerpávající seznam. Spíše takové vyznání lásky (nebo vzpomínka na lásku, která mohla být). Případně doporučení nové lásky, pokud některý z následujcích příkladů neznáte.

Asi každého, kdo miluje film, už napadl jeden zářný příklad za všechny - Twelve Angry Men (Sidney Lumet, 1957) - notoricky známý a nadčasový film, který právem patří mezi klasiky a učebnicový příklad práce s charaktery i dynamikou vyprávění.

Na podobnou, i když ne tak dramatickou, notu hraje nenápadný sci-fi film The Man from Earth (Richard Schenkman, 2007), který staví jen na dialozích, postavách, a neuvěřitelně působivé What if... premise. Pokud ho neznáte, vyhněte se trailerům i anotaci a podívejte se na něj. Spoilery sice nutně nezkazí zážitek (protože to nejzásadnější odhalení padne během úvodních minut filmu), ale tomuhle poklidně plynoucímu komornímu vyprávění nesluší přehnaná očekávání.

Můj oblíbený je také film Sleuth (Joseph L. Mankiewicz, 1972), ve kterém excelují Lawrence Olivier a Michael Caine (ten si zahrál i v o něco slabším remake z roku 2007, který má na svědomí Kenneth Branagh). Je to film plný mystifikací a kreativních pokusů zmást diváka odváděním pozornosti ke zdánlivě nepodstatným detailům uvnitř domu, kde se děj odehrává, zatímco dvě herecká esa hrají mistrovskou šachovou partii s osudem.

The Breakfast Club (1985)

Za zmínku stojí i americká generační klasika The Brakfast Club (John Hughes, 1985) – film, který trpí řadou neduhů a vlastně se v něm nic zásadního nestane, ale neskutečně zábavné sledovat hereckou akci, která byla z nemalé části improvizovaná. Navíc jej řada pozdějších filmových děl hojně cituje, takže se hodí o něm vědět.

Když přejdeme k o něco výpravnějším filmům, určitě by neměl zůstat opominutý Moon (Duncan Jones, 2009) - navzdory atraktivnímu prostředí měsíční základny (která spolkla nemalou část rozpočtu) jde ale stále o komorní příběh, ve kterém hlavní protagonisty tvoří muž a robot. Alespoň ze začátku.

A než přejdu k několika seriálovým epizodám, přihodím ještě jeden film, který se pokusil... ale neuspěl (i když stále stojí za to ho vidět, protože... se z něj dá poučit).
Nezávislý hororový Circle (Aaron Hann, Mario Miscione, 2015) začíná premisou 50 lidí v jedné místnosti a sadou pravidel, která neznají. Teoreticky by mělo být napínavé sledovat, jak postupně umírají a argumentují jeden proti druhému, kdo z nich by měl přežít, ale to je zrovna ta část, kterou autoři úplně nezvládli, a smrt jednotlivých protagonistů tak nemá potřebnou sílu ve vztahu k divákovi.

Seriály v láhvi

U seriálů budu budu stručný a omezím se jen na epizody, které opravdu dobře znám, protože prakticky každý delší seriál jich několik má. Jakkoliv bych chtěl vyjmenovat alespoň tucet příkladů, u mnoha z nich by to obnášelo sledování třeba i celé sezóny, abych měl potřebný kontext, a to se mi momentálně nechce. Navíc poslední dobou seriálům nevěnuji tolik času, jako dříve.

Doctor Who - Midnight (2008)

První na seznamu mám epizodu Doctor Who - Midnight (Alice Troughton, 2008), která ve mně zanechala mimořádně silný dojem. V podstatě jde o psychologický horor o strachu z neznámého a lidech v krizové situaci. Chybí TARDIS, společnice se jen mihne, ale Doktor hraje (jako) o život.

Komediální Seriál Brooklyn Nine-Nine má epizodu The Box (Claire Scanlon, 2018), která z drtivé většiny neopustí výslechovou místnost, a i přes omezený prostor 20 minut dokáže smísit kriminální drama s bizarním humorem. Navíc se zde dále rozvíjí  a prohlubuje profesní vztah mezi dvěma důležitými postavami – kapitánem Holtem a detektivem Peraltou.

A nakonec Akta X, která nabízí jednu z mých nejoblíbenějších epizod – Darkness Falls (Joe Napolitano, 1994). Vyšetřování ve srubu uprostřed lesů, které se promění v nelítostný boj o přežití, mě jako teenagera budilo ze snů hodně dlouho. A co jsem se bavil s lidmi, tak jsem zdaleka nebyl sám. Dodnes, když mě v lese zastihne soumrak, mrazí mě v zádech.

Vaši favorité

Ani zdaleka jsem nevyčerpal seznam filmů, o kterých bych mohl mluvit, a v rámci výzkumu jsem objevil řadu dalších, které jsem zařadil na bucket list (mezi jinými třeba Exam (Stuart Hazeldine, 2009)), ale hrozně rád se dozvím i vaše tipy a doporučení. Nebo klidně i váš názor na některý z kousků, které jsem zmínil výše.
Bottle movies jsou kategorie, do které se vejde celá řada zapomenutých nezávislých děl, a já ji rád budu dál zkoumat,. kdykoliv k tomu bude příležitost.

The gaze

Když jsem začínal s blogem, jeden z prvních příspěvků které jsem uveřejnil, se týkal Kulešova efektu - střihové techniky, jejíž jádro spočívá v tom, že význam záběru ve filmu nezáleží jen na jeho samotném obsahu, ale i na kontextu vůči jiným záběrům. Což, podáno touto formou, zní asi komplikovaněji než to ve skutečnosti je...

Dnes bych chtěl jít trochu do hloubky a věnovat se specifickému způsobu, jak Kulešovův efekt využít ve filmovém střihu. A neskončím jen u toho...

Oči a jejich moc

Začnu trochou psychologie. 

Před mnoha lety jsem v časopise Psychologie dnes četl článek, který se zabýval tím, jaký vliv má pohled očí nejen na chování člověka, ale i v rámci zvířecí říše. 

Bohužel starých ročníků jsem se zbavil při svém posledním stěhování, takže neposloužím přesnými citacemi, ale text se věnoval skutečnosti, že řada zvířat upravuje vzorec svého chování na základě toho, zda je někdo pozoruje - existují například drobné ryby, které zbavují větší ryby nečistot, ale rády si pochutnají i na slizu, který chrání šupiny - k takovému chování se ale uchylují jen tehdy, když je nemohou vidět jiné větší ryby (které by pak odmítly nechat se zbavit nečistot, protože zmíněný sliz potřebují). 

A u lidí to není jinak – dlouhý upřený pohled nás dokáže zbavit sebedůvěry a soustředění, nebo nás  třeba vyprovokovat k větší aktivitě. Naše soukromé Já (když se nikdo nedívá) je výrazně odlišné od Já, které prezentujeme na veřejnosti.

Je velice těžké tenhle podvědomý mechanismus překonat – je dokonce tak silný, že článek uváděl případy, kdy i plakát s vyobrazením očí pověšený nad pracovním stolem, u testovaných osob významně ovlivnil chování a výkonnost (a osobně bych se vsadil že dlouhodobě mohl způsobovat i pocity úzkosti).

Once Upon a Time in the West (Sergio Leone, 1968)

Jsme zkrátka naprogramovaní všímat si očí a reagovat na ně.

Odráží se to například i ve způsobu, jakým je zdobíme – třeba brýle jsou dnes víc než jen zdravotní pomůcka – jde o designový doplněk a není výjimkou, že si je lidé pořizují bez dioptrických skel jako šperk. 

Make-up se pak v základu točí kolem dvou věcí – zakrytí nedostatků pleti a zvýraznění očí a rtů. A třeba divadelní líčení je z tohoto důvodu záměrně přehnané – oči musí být dobře poznat i v zadních řadách hlediště, kde by jinak obličej působil jako vzdálený flek.

Jak významnou úlohu pro nás hrají oči, ukazuje i naše reakce, když s nimi něco v pořádku nebo jsou zraněné. Dodnes vzpomínám na hrůzu při sledování scény s břitvou ve filmu Andaluský pes (Luis Buñuel, 1929). Nebo si vzpomeňte na pohádky a horory - oči bývají solidní indikátor, že monstrum má lidskou podstatu, nebo že je člověk posedlý. A nejsou k tomu (obvykle) třeba žádné vysvětlivky.

The Gaze

Jan Vermeer - Dívka s perlou (1665)

The Gaze - pohled (francouszky le regard) je termín, který má pro naše potřeby dva významy: 

• pohled, který vede (provokuje) filmový střih
• úhel pohledu - perspektiva z pohledu sociologie

Ve filmu jsou přítomné obě složky. Vzájemně se mísí, prolínají a ovlivňují a i když by bylo možné je (alespoň částečně) oddělit, je žádoucí o nich vědět a chápat je v jejich vzájemném kontextu. Což znamená, že zabrousím i do feminismu (už jen tím, že jsem použil tenhle pojem, jsem si znepřátelil řadu čtenářů), protože například pojem male gaze pro nás bude poměrně důležitý.

Kamera jako oči

Pokud filmová postava vezme do ruky knihu, divák chce vědět o jakou knihu jde. A protože film je především vizuální médium, chce to ideálně vidět - a to dokonce tím víc, čím větší důraz je na knihu kladen.
Stejně tak, pokud se hrdina náhle podívá do strany, nebo se ohlédne, je divák zvědavý, co na co se dívá.

Pulp Fiction (1994)

Tajemný kufřík (což je de facto MacGuffin) v Pulp Fiction (Quentin Tarantino, 1994) je zdrojem mnoha frustrací na straně diváků. Film sice ukazuje Johna Travoltu nebo Tima Rotha, jak se dívají dovnitř, ale nikdy nevidíme samotný (zářivý?) obsah. Dokonce ani nikdy nedostaneme uspokojivou odpověď na otázku, co uvnitř kufříku vlastně je.

Tarantino tohle udělal záměrně, aby udržel diváky v napětí. Nic, co by mohl umístit dovnitř, ať by to bylo zlato, diamanty nebo duše Marsella Wallace (což byla velice populární teorie), nemohlo být tak úžasné, jako to, co si diváci představili. Záhada je vždy pocitově cennější než její rozluštění (jak by potvrdil, J. J. Abrams, kterému se ale v LOST vymstilo to, že občas prostě musí záhady nějaké řešení mít) – navzdory tomu ale nelze před divákem tajit všechno a pořád.

Kufřík fungoval tak dobře, protože z hlediska vývoje příběhu vlastně bylo docela jedno, co je uvnitř, ale to zdaleka neplatí pro většinu záběrů. Nepsané pravidlo říká, že každý záběr (nebo scéna) musí divákovi dát odpověď na nějakou otázku a zároveň položit další.
To se snadněji napíše než konkrétně demonstruje - zejména proto, že otázky které si divák klade, nejsou z těch, které by bylo možné plnohodnotně formulovat. V dialogové scéně se záběry střídají na základě potřeby znát reakci druhé strany – ať už verbální nebo jinou – ale není v ní čas na to, aby si divák říkal: „Co si o tom Joe asi myslí? Jak odpoví?“, jakkoliv dané otázky v podstatě existují...

Street Fighter: The Legend of Chun-Li (2009)

Není proto divu, že pokud se hrdina filmu někam významně podívá, právem jako diváci očekáváme odpověď na otázku, co jeho oči vidí. A střih tuto otázku musí odpovědět.

A tady vstupuje do hry Lev Kulešov (konečně). To, co ukazujeme v návaznosti na záběr s významným pohledem (nebo i před ním), totiž může charakterizovat postavu.
Dan Olson ve své analýze Street Fighter: Legenda z Hong Kongu (Andrzej Bartkowiak, 2009) poukazuje na to, že jednu z protagonistek filmu přitahují ženy, což je znázorněno tím, že kamera sleduje její pohled a ukazuje, že pozoruje tančící dívky v klubu způsobem, který je obvykle spojovaný s tím, jak se na ženy ve filmu dívají muži (dlouhé záběry na nohy nebo prsa – de facto vnímání ženského těla jako sexuálního objektu – tj. male gaze).

To,  na co se filmová postava dívá (a jak se dívá), je nástroj, kterým lze charakterizovat postavu a odhalit její motivace, aniž by bylo nutné použít dialog. Ale jen za předpokladu, že jsou použité vizuální prvky pro diváka srozumitelné.
Což nás přivádí k...

Male gaze

Na začátek téhle části bych chtěl předeslat, že čerpám především ze sekundárních zdrojů (jako třeba videosérie Lindsay Ellis, ve které rozebírá sérii Transformers z pohledu různých sociologických škol) a zdaleka nejsem odborník. Určitě si rád přečtu fundovaný alternativní výklad/kritiku toho, co tu píšu, od někoho, kdo tomu rozumí, ale pokud budete mít pocit, že jsem nějak urazil vaši maskulinitu a budete to ze sebe chtít dostat, udělejte to u svého terapeuta, ne tady. Děkuji.

Male gaze je koncept, který je spojovaný s filmovou teoretičkou a feministkou Laurou Mulvey a její esejí Visual Pleasure and Narrative Cinema (1975 - český překlad), ve které rozebrala mechanismy identifikace s hrdinou filmu, voyeuristické potěšení z pozorování věcí, ženy coby pozorované objekty a muže jako pozorovatele a nositele narativu.

Její teorie vychází nejen z psychologie, ale i ze samotného faktu, že drtivá většina filmových tvůrců jsou muži (což se od 70. let moc nezměnilo), a jsou to právě oni, kdo utváří filmový jazyk. Estetika filmového záběru je tedy primárně mužská, stejně jako úhel pohledu vyprávění. Dokonce i v situaci, kdy je hlavní postavou žena, je na ni pohlíženo mužskou optikou (což se odráží i na kostýmech, způsobu snímání nebo agendě, kterou její charakter ve filmu má).
Tyhle věci jsou natolik ukotvené ve filmovém jazyce, že jim podléhají i ženy, které se ve filmovém štábu dostanou na pozice, jež jim dovolují něco změnit. Což ale prakticky vzato nemohou, protože by tím změnili srozumitelnost filmu pro hlavní cílovou demografickou skupinu (bílého muže).

Když se vrátíme kousek zpět k charakterizaci postavy skrz pozorování tančících dívek, je to ryze mužský narativ. Jako diváci nevíme, jak se dívá skutečná lesba na jiné ženy, ale pokud se bude dívat stejně, jako by se na jejím místě díval muž, je nám to univerzálně srozumitelné (bez ohledu na to, jaká je skutečnost).
To potom vede k bizarním situacím, kdy se natáčí film cílený na ženy, ale protože female gaze efektivně neexistuje, muži jsou zobrazované jako sexuální objekty stejným způsobem, jako by byly na jejich místě ženy – tedy skrz pohled na mužské jako jako sexuální objekt.
Ne, že by to nefungovalo – vnímání a chápání filmu je osvojená dovednost, čili ženy nemají kde jinde se naučit jiný filmový jazyk a muž s dokonalou pletí a vyrýsovanými břišními svaly, v příliš těsných džínách a košili s rozhalenkou je jim srozumitelný jako symbol sexuality (navzdory osobním preferencím). Zároveň je ale tak zprofanovaný, že je objektem nesčetných parodií – mimo jiné i proto, že je to obraz, se kterým se muž-divák obtížně identifikuje.

Starship Troopers (1997)

Male gaze je totiž i o reprezentaci. Filmy jsou natáčené tak, aby se mohl divák identifikovat s hrdinou a prožít s ním jeho vítězství a prohry. Tedy, ne každý divák – jen bílý muž přes 16 let (v případě blockbusterů). Ostatní si musí najít film, který byl zaměřený na jejich demografickou skupinu, nebo se nějak přizpůsobit.

Tahle věc vede k zajímavým dvojím standardům - ve filmu Starship Troopers (Paul Verhoeven, 1997) byl v původnám sestřihu přítomen milostný čtyřúhelník, kdy se hrdina Johnny Rico rozhoduje mezi dvěma dívkami - Carmen a Dizzy. Zároveň se ale Carmen měla rozhodovat mezi Johnnym a svým instruktorem na vojenské akademii. Testovací publikum to nelibě neslo, protože standardní narativ je takový, že ženy, které se zajímají o hlavního hrdinu, se o něj musí zajímat stoprocentně. Hlavní hrdina si může vybírat, ale hrozba toho, že by nějaká dívka upřednostnila jeho soka před ním (a zároveň nebyla zobrazená jako vypočítavá mrcha) je neúnosná. Konečný sestřih proto románek s instruktorem vynechává.

Závěr

O tématu male gaze bych mohl (po hlubším průzkumu) psát mnohem víc a uvést i řadu dalších příkladů, ale i teď mám pochybnosti, zda jsem nezahájil příliš kontroverzním tématem. Snažil jsem se ale, aby text nebyl jen o něm (i když jsem doufal, že střih si ukousne větší prostor).

Klidně mi napište do komentářů, co si o tom myslíte - zda se podobných výstřelků s feminismem zdržet nebo se jich nebát. Ostatně, pokud vám závěrečná část přijde uspěchaná a nedotažená, je to i proto, že se obávám reakcí, které sklidím.

Dlouho očekávaný sequel

Doufám, že tohle bude přijaté lépe než nové díly Star Wars (které miluji, ale jistá část internetu bůhvíproč ne)... ;-)

Ano, Střih přes osu se vrací!

Občas se stane, že člověk tak nějak vyhoří a nedokáže dál psát. Vlastně si ani nedokáže představit, že by v psaní pokračoval... A zabere dost času, než se všechno vrátí do starých kolejí. Koneckonců - jsou to tři roky.

Zatím opatrně prozkoumávám terén a přemýšlím, v čem pokračovat, co zahodit jako přežitek, jak se posunout dál... V tuhle chvíli mám rozepsané dvě věci a nápad na několik dalších, ale teprve čas ukáže, jak to všechno bude.

Co můžu v téhle chvíli slíbit je, že budu i nadále pokračovat bez reklam (ono by to stejně nebylo rentabilní), nebudu se pouštět do svévolného recenzování a pokusím se psát tak, aby texty byly hodnotnější než titulky (nikdo nemá rád clickbaity). 

S trochou štěstí by snad první nový článek měl být hotový po víkendu, ale... kdo ví? Když jsem ho začal psát, měl jsem hrubou představu, ale než jsem se vzpamatoval, úvodní část (věnovaná spíše psychologii, než střihu) mi narostla do obludných rozměrů a musel jsem ji razantně proškrtat.

To je ostatně to, co mě na psaní baví - člověk má nějaký cíl, ale po cestě k němu se dějí Věci. Občas mě náhodná věta, na kterou narazím při ověřování nějakého faktu, zavede k věcem, které jsem zdaleka nečekal. A pak musím vymyslet, jak s novými informacemi naložit - zda je nějak zahrnout do toho, co píšu, nebo jim věnovat vlastní prostor.

Držte mi palce...