9. ledna 2014

Rodinné dovolené na videu i ve fotografiích

Následujícím textem na sebe pravděpodobně přivolám spravedlivý hněv lidí, kteří se jím budou cítit dotčeni, ale z titulu své profese, i z ryze lidského hlediska, cítím potřebu na některé věci opakovaně upozorňovat.

Všichni s tím máme zkušenost - příbuzní nebo přátelé se právě vrátili z dovolené, narodil se jim potomek nebo měli svatbu (případně se jim přihodilo něco podobně děsivého) a mají spoustu fotografií a nějaké videozáznamy, o které se nutně musí podělit. A běda každému, kdo se jim ale dostane do ruky a není připraven absolvovat více než hodinu (v těch lepších případech) prohlížení naprosto zaměnitelných obrázků se „zasvěceným“ výkladem...

Z nějakého důvodu totiž lidé mají problém mazat fotografie, jež se nepovedly. Nebo jsou duplicitní. Nebo na nich není nic zajímavého... Nebo vše naráz. Zkrátka a dobře jen zabírají místo.
Trochu to chápu u obrázků potomků nebo fotek z vlastní svatby (to je lež jako věž, nechápu to ani za mák!), ale ani neopakovatelnost zaznamenaného okamžiku není argumentem obhajujícím pokročilou torturu, jakou představuje násilné sdílení.

I když - možná patříte k těm několika málo nekonečně trpělivým jedincům, kteří jsou schopní se hodiny bavit pohledem na obrázky neznámých lidí a nudné krajinky. V takovém případě vám závidím - já toho jsem schopen pouze v případě, že mají nějakou přidanou (uměleckou) hodnotu.

Ne nadarmo se říká, že nejlepším přítelem fotografa je odpadkový koš.
Rodinná fotoalba by rozhodně získala na zajímavosti, kdyby existovala ve dvou verzích - jako archiv plný balastu (když už se těch fotek nedokážete normálně zbavit) a ve verzi pro veřejnost - ta by zahrnovala pouze jednotlivé fotografie (maximálně krátkou sérii vyprávějící příběh) v počtu cca 30 kusů.

A platí to pochopitelně i pro video. S rozvojem digitálního záznamu není problém si z dovolené přinést nějaké ty pohyblivé obrázky, což v drtivé většině případů vypadá jako komentovaná panoráma roztřeseným mobilním telefonem nebo rozmazané hemžení světel za doprovodu ohlušujícího šumu a asi-hudby.
To jsou věci, u nichž není nejmenší důvod je komukoliv ukazovat. Výpovědní hodnota je nulová, kvalita nestojí za řeč a co se týče zábavnosti, raději bych si listoval časopisem belgických aerolinek, ze kterého někdo vystříhal všechny obrázky.

Výjimkou jsou videa, která čirou náhodou zaznamenávají nějakou nehodu nebo vtípek. Ta, zdá se, mají na YouTube své nezastupitelné místo, protože každý se rád zasměje cizímu neštěstí.

Nicméně, videa z mobilního telefonu (zásadně natáčená na výšku, protože přesně takhle má proporce monitor, že?) jsou ještě to menší zlo.
Pokud rodinka disponuje kamerou a neovládá řemeslo, vzniká záznam, který svou zábavností zaostává i za Rimmerovou historkou. Materiál je potom plný výše zmíněných panorámat, mávajících příbuzných, záběrů mimo kontext (zpravidla s pozoruhodnými komentáři) a extra porcí technických švenků. Čest výjimkám.

Ovšem i s takovým materiálem se dají udělat zázraky, pokud jej dostane do ruky někdo příčetný, kdo se nebojí nemilosrdně škrtat a vytvořit jakýsi ucelený výběr (doplněný třeba i hudbou a titulky) v přiměřené délce (moji přátelé takhle mají sestřih ze své dovolené na jachtě a těch cca 20 minut je mimořádně stravitelných, protože prostřednictvím záznamu je vyprávěn jakýsi příběh).

S trochou citu pro záběr, a zkušenostmi s tzv. střihem v kameře, je odpadu o něco méně - ale i tak je nutné se smířit s tím, že ne vše, co bylo natočeno, se objeví v konečném sestřihu. Opět není problém mít uschovaný nestřižený originál, ale příbuzní a kamarádi by jej nikdy neměli vidět pokud o něj sami nepožádají ze skutečného zájmu (nikoliv ze slušnosti).

A raději opakuji - platí to nejen pro záznamy z dovolené, ale i pro svatební videa (pokud ho nutně potřebujete, najměte si profíka) a dokumentaci prvních dětských krůčků.
Sám mám doma 3 DVD se záznamy ze svých útlých dětských let a tu chybu, že bych je někomu pustil, jsem udělal jen jednou. Po dvaceti minutách byla nuda i to, co by jinak bylo směšné k popukání.
Možná se jednoho dne dokopu i k tomu, abych udělal krátkou verzi... :)


Proto prosím:
Škrtejte, stříhejte, vyhazujte do koše - většina vašich vzpomínek a zážitků je nepřenositelná na jiné lidi a i kdybyste měli vypravěčský talent od pánaboha, dvě stovky fotografií znudí nejednoho nadšence. Buďte ke svému publiku milosrdní.

1 komentář:

  1. Cha! Dvě stovky? To je jednohubka! Už jsem prohlížela i tisícovku fotek ze svatby - a popravdě to i byla zábava, protože jsem měla povoleno hojně komentovat (naštěstí).
    Ale asi jsem ten typ tvora, co má hodně silný žaludek.

    OdpovědětSmazat