Střelec

Tenhle zápisek je (skoro) nefilmový.
V pátek jsem totiž na pozvání kamaráda byl na střelnici, abych si vyzkoušel, jaké to vlastně je stisknout spoušť a trefit terč. Moje dosavadní zkušenost sestávala pouze ze vzduchovek a několika výstřelů z malé pistole s poplašňáky (nebo, co to bylo) na táboře - tedy rozhodně nic, co by nemohly do ruky dostat děti, na něž jsem dohlížel spolu s profíky, kteří zbraň přivezli.

Tohle bylo jiné. Úplně jiné.

Ale pěkně popořadě - jedním z motivů, proč jsme se na té střelbě dohodli, bylo, že oba už několikátým rokem hrajeme pen&paper RPG na motivy seriálu Stargate a střelecké souboje v takovém settingu zaujímají význačné místo. Hrajeme podle pravidel 4. edice World of Darkness a praktická zkušenost ukázala, že přinejmenším v tomto ohledu jsou pravidla dostatečně věrná realitě, aby nevyžadovala revizi.

Nicméně, toto poznání je podloženo praktickou zkušeností - i když to je smutné, video na YouTube člověku nemůže zprostředkovat okamžitý dojem z výstřelu a všechny faktory, které ovlivňují jeho přesnost.

Paradoxně, i když máte celoživotní respekt ke zbraním (všem bez rozdílu), jako já, okamžik, kdy vezmete do ruky pistoli a zamíříte na terč je úplně odlišný, protože to, co máte v ruce je (alespoň pro nezkušeného střelce) číhající malé inferno, které se dožaduje pokory a nemilosrdně ztrestá každý prohřešek...

Ve filmech (i knihách) se hodně střílí. Lidé to mají rádi a správně podaná přestřelka je tím pravým lákadlem. Ale filmová realita klame – což pochopitelně víme. Ale jak moc klame? Jaký je bezprostřední dojem ze střelby, když mladému hrdinovi – střeleckému panici – dá zkušený borec do ruky pistoli a prohlásí: „Kryj mě!“?

Což by rozhodně neudělal, kdyby měl všech pět pohromadě!

Zkusím to popsat na sobě a svých bezprostředních dojmech.

Manipulace se zbraní

Já vím. Nuda. Ale je to jedna z věcí, které jsou ve skutečnosti jiné, než se zdá.

Dlouhé roky mám doma airsoftovou H&K USP a i když je to jen plast, snažím se s ní zacházet tak, jako kdybych měl skutečně nebezpečnou věc. Nemířím na lidi (kromě bezpečně ověřených podmínek - ochranné brýle a podobně), nemávám s ní na veřejnosti a zásadně ji převážím nenabitou a s ucpávkou v hlavni.

Maličkost, ale pořád jde o zbraň regulovanou zákonem schopnou připravit jiné lidi o zrak...

Vzít do ruky CZ 75 SP-01 SHADOW (alespoň myslím, že to byla ona - případně opravím) byl úplně jiný pocit. Vědomí, že v to, co člověk drží v ruce, je reálná zbraň schopná usmrtit člověka vzbuzuje zasloužený respekt.

Rozhodně jsem nepodceňoval instrukce, které jsem před samotnou střelbou dostal – ale držet se jich nebylo zdaleka tak snadné. I když totiž člověk ví, co dělat, samotné provedení vyžaduje praxi, takže i pouhý postup sestávající ze tří kroků (vyjmout zásobník, zkontrolovat, že v komoře není náboj a dát ránu jistoty), byl stresující.

Tři jednoduché úkony a stejně jsem měl pocit, že na něco důležitého zapomínám. Nehledě na to, že to nebyly jediné bezpečnostní postupy, které bylo třeba dodržovat.

Když jsem si pak po cca 45 minutách manipulace se zbraní (páskování nábojů do zásobníku, střelba a další...) uvědomil počínající únavu a snížení pozornosti, což vedlo k rutinně v kontrole, dostal jsem celkem strach a znovu se přinutil se soustředit.

Při zacházení se zbraní je automatizace pohybů u začátečníka nebezpečná - pořád jsem měl spoustu prostoru k fatální chybě (i když jsem byl pod dohledem), takže bylo žádoucí, abych každému kroku věnoval plnou pozornost. A to jsem najednou nedělal – tedy potom už  zase ano, ale s únavou tohoto typu jsem na začátku vůbec nepočítal.

Výstřel

I vzduchovka kope. Tedy, trochu klepne do ramene, když ji špatně chytíte, a může to i celkem zabolet.

Pistole ve filmech se téměř nehne - závěr jezdí sem a tam, vzduchem létají nábojnice a borec stojí, ani se nehne, a mačká spoušť... Dokonce ani nemusí přebíjet.

Moje zkušenost je taková, že jsem se po první ráně cítil, jako bych se snažil v ruce udržet zdivočelou fretku. Ta mrcha si v mé dlani prostě dělala, co chtěla. Pevnější chycení nepomáhalo, míření těsně po výstřelu bylo obtížné (nemířit a znovu střílet by nemělo smysl - ruka mi ujela nejméně o deset centimetrů, to už bych střílel mimo terč) a hluk... Řekněme, že hluk mě samotného překvapil i přes sluchátka.

Vystřelit pět ran na dvojpostavu (a netrefit rukojmí) se za takových podmínek stávalo velmi obtížným úkolem.

A to šlo o mířenou střelbu, kdy jsem měl dost času. Když jsem si později jsem si vyzkoušel i střelbu s měřením intervalu mezi výstřely, iracionální pocit časového tlaku (i když hlavní měla být přesnost) mě zatraceně rozhodil. A to nemluvím o střelbě z  horizontálního krytu a ukrytím se po každém výstřelu.

Když už jsem zmínil hluk... V uzavřeném prostoru střelnice je výstřel doslova ohlušující. kdybych neměl sluchátka, nejspíš bych to vůbec nevydržel a příště rozhodně nevezmu zavděk obyčejnými ochrannými sluchadly, ale půjčím si nějaká s elektronickým tlumením výstřelu.

Pokud si vybavujete první díl The Walking Dead, kde Rick vystřelí z pistole uvnitř tanku a málem ohluchne, tak přesně takové to je.

Cíl
Většinu času jsem střílel na výše uvedenou dvojpostavu (rukojmí a útočník) ze vzdálenosti cca 10 metrů. Což je po této zkušenosti zhruba tak maximum, na kterém bych si troufl zmáčknout spoušť, abych střílel v rámci možností tam, kam chci. Po nějakém tréninku, pochopitelně – sice i teď v rámci mířené střelby zasáhnu první ranou oblast cca 15×15 cm (10 metrů vzdálenou), ale ve stresu (a s dalšími výstřely) už moje jistota klesá.

Optimální vzdálenost pro mě (začátečníka) byla zhruba poloviční - jenže 5 metrů je už nesmysl z hlediska sebeobrany a myslím, že s nějakým tréninkem (nebo delší hlavní) by těch 10 metrů měl být standard.
Ostatně při praktické zkoušce se právě na těch 10 metrů střílí...

Vzdálenost 20 metrů pro mě pak byla až příliš velká. Byl jsem rád, když jsem se zásahem vešel do obrysu figury. O střelbě na hlavu jsem ani neuvažoval, a i když jsme to zkoušeli, můj jeden úspěšný zásah byla víc náhoda než střelecké umění.

Ve filmu a literatuře
Po uvedené zkušenosti jsem značně přehodnotil pohled na filmové přestřelky. Sice mě i nadále budou bavit, ale osobní zkušenost se střelbou mi ukázala, že některé zažité cool prvky, nad kterými už ani nepřemýšlím, jsou přinejmenším přehnané a proveditelné jen opravdu zkušeným střelcem, který si je ale raději odpustí.
Třeba střelba jednoruč...

Ehm... ne!

Také mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, jak důležitý je pevný úchop pistole. Zpětný ráz totiž mimo jiné natahuje závěr a připravuje do komory další náboj k výstřelu (což není překvapivý fakt), ale může se stát, že velkou část kinetické energie výstřelu absorbuje (pokrčená) ruka střelce (prý se to často stává dívkám) a závěr se nenatáhne dostatečně – čili se už dál nedá střílet bez toho, aby se závěr ručně natáhl.
S tím jsem se v literatuře ani filmech dosud nesetkal a přišlo mi to jako hezký (a logický) detail.

Obecně bývají větší nepřesnosti ve filmech - literární autoři totiž málokdy věnují čas popisu manipulace se zbraní, konkrétnímu úchopu a podobně. Pokud se nesnaží o vysloveně filmový popis scény (a my víme, že to není tak jednoduché), mají mnohem menší prostor k chybě.
Filmaři oproti tomu rádi opakují zažitá klišé – a často si ani neuvědomují, že o nějaké klišé jde – když to bylo ve stovkách filmů předtím, je to prostě kánon. A pak se dá těžko divit lidem, kteří se střelbě věnují, když jsou rozladění ze scén, kdy blondýna v bikinách střílí jednoruč z takové krávy, jakou je Desert Eagle.

Mimochodem, ani jsem nezmínil nábojnice. Ve filmech poslušně padají na zem vedle střelce - na střelnici létají všude kolem v nepředvídatelných úhlech. Po střelbě jsem dokonce objevil jednu v kapse od košile - netuším kdy (a jak) se tam dostala, ale stalo se.
Střelba je tedy činnost, která po sobě zanechá i celkem dost nepořádku. :-)

Závěr
Můj kontakt se zbraní byl z počátku stresující, i přes svou podporu práva nosit zbraň, jsem byl prvních dvacet minut přesvědčený, že to není nic pro mě a s pistolemi nechci mít nic společného. Pak jsem se trochu osmělil a pochopil, že držení zbraně je především o kázni, sebekontrole a respektu. A střelba mě začala bavit.
Je to sice drahý koníček, a i když si udělám zbrojní průkaz, potrvá nějaký čas než si troufnu mít zbraň doma, ale myslím, že to je důležitá zkušenost. Nikdy totiž nevím, kdy se mi bude hodit...

Gravity

Původně jsem se na Gravity nijak zvlášť netěšil - katastrofické filmy a kosmonauti mě nechávají chladným, i když pochopitelně, jako každý kluk, toužím navléknout skafandr a mrknout se na matičku Zemi pěkně z orbity... Nejnovější Cuarónův film tak zapadl do kategorie těch, u kterých si klidně počkám na DVD nebo zlevněnou projekci v menším artovém kině.

Pak ale přišel František Fuka se svojí recenzí (obsahuje několik přeskočitelných spoilerů) a já pochopil, že tohle vidět musím - a nejlépe ve 3D, jak to právě Fuka doporučuje. A nelitoval jsem.

Nemám v úmyslu rozebírat děj nebo recenzovat film jako celek - zastavím se ale u výrazových prostředků z hlediska střihu, zvuku a 3D projekce - tedy věcí, ve kterých film nově vytyčil hranice v dávno zapomenutém území (u toho 3D dokonce hranice nově definoval).

Začnu od konce: 3D je naprosto ohromující.

Když jsem viděl Avatara, měl jsem dobrý pocit z toho, že konečně někdo využil 3D efekt tak, že nepůsobí uměle a rušivě, ale vlastně jsem necítil, že by pro film byl nějak zásadní - mnohem víc jsem ocenil animování lidských herců než samotnou prostorovost.

Naopak Gravity si v klasickém 2D formátu neumím moc představit - otevřený prostor, ve kterém se pohybují různé předměty a postavy, si vyloženě říká o stereoskopické zobrazení, jež diváka vtáhne do děje - dokonce až tak, že podvědomě uhýbá hlavou před letícími kousky kosmického smetí.

Pro dokonalý zážitek je ale třeba vidět film na dostatečně velkém plátně, aby zahltil maximum zorného pole - a takový sál je v ČR bohužel jen jeden - IMAX na Floře.

Paradoxní je, že film byl do 3D upraven až v postprodukci - což na něm ale není nijak poznat. Na druhou stranu je pochopitelné, že v exteriérech natáčet nemohli a když už museli tolik věcí přidělávat dodatečně, tak to sfoukli i s tím rozměrem navíc. Ono je to možná i jednoduší z hlediska organizace.

Zvuková složka filmu je brilantní. Staví především na kontrastech a prostředí.
Hudba není rušivá ani extrémně výrazná, kromě okamžiků, kdy je to zapotřebí (a tam je naopak ohlušujícím způsobem epická). Ale kromě těch okamžiků prakticky nepostřehnete, že tu nějaká je - jen v okamžicích, kdy ji vystřídá naprosté (dá se říct až ohlušující) ticho.
A právě práce s tichem a správným dávkováním ruchů je hlavní devizou filmu.

Když se člověk dívá na prázdnotu vesmíru, jímž zvolna pluje maličká postavička astronauta unášeného setrvačností, a jediným zvukem, který slyší, je příležitostné zachrčení vysílačky - a občas ani to ne - přepadne ho posvátná bázeň a snad i trochu strach.
A to zdaleka není nejdramatičtější využití ticha, které film nabízí - ale to už by byl spoiler.
Ruchy jsou přiměřené prostředí - zvuk se prostě šíří jen tam, kde k tomu má podmínky - a pokud se podmínky změní, změní se i kvalita zvuku.

Těžko se to popisuje, proto se omezím na konstatování, že Cuarón natočil film, který by se dal snadno označit za 2001: A Space Odyssey pro 21. století.

Ano, právě jsem Cuaróna přirovnal ke Kubrickovi! A nebál bych se to zopakovat.

Z hlediska střihu je film více než úsporný. Fuka píše o pouhých 156 záběrech (z toho jeden dlouhý prakticky 17 minut) a já nemám dlůvod mu nevěřit.
Ostatně Cuarón na to má talent, jak už jsem zmínil v jednom starším článku, když jsem se zaměřil na jeho starší film Children of Men. I v něm využil dynamické kamery (namísto střihu) k tomu, aby diváka vtáhl do děje.

Absence rychlého střihu filmu prospívá podobně jako jsem tomu zmiňoval u zvuku. Nekonečnost vesmíru díky dlouhým záběrům působí mnohem tíživěji a staví diváka do role nicotného pozorovatele.
Ale co chybí na střižně, úspěšně vyrovnává dynamika záběrů - chvílemi jsem měl závratě a točila se mi hlava, když jsem měl možnost vidět z pohledu první osoby, co vše má rotující astronaut před očima při snaze se zastavit v pohybu.
A opět jde o velmi imerzivní techniku... ;-)


Takže se dá říct, že jak jsem byl minulý rok nadšený z Atlasu mraků, tak letos to u mě na plné čáře vyhrává Gravity. O to víc, že jsem právě od tohoto dílka nic moc nečekal.
Tenhle film si právem zaslouží místo v učebnicích pro všechny začínající filmaře.

Osobní žebříčky

Pokud to s filmem myslíte vážně, určitě sledujete recenze filmových kritiků a publicistů. Lidí, jejichž prací (a zároveň i koníčkem) je sledování filmů a přemýšlení o nich... A zároveň sami procházíte podobnými úvahami, analyzujete vlastní vkus a vedete si nějakou formu záznamů o tom, co se vám líbilo - většinou na některém z filmových serverů (ať už to je česká CSFD nebo mezinárodní IMDB - a jen těmi by seznam nekončil).

S tím pochopitelně souvisí i utváření všelijakých osobních žebříčků - vaše nejoblíbenější akční filmy, komedie, muzikály, detektivky... Nebo naopak sada těch nejméně povedených, které uvádíte jako odstrašující příklad toho, kudy cesta nevede.
A máme tu i kategorii guilty pleasure - filmy, které jsou objektivně špatné, ale vy si je stejně pokaždé užíváte a možná se za to i trochu stydíte.

Doug Walker (už jsem o něm psal v souvislosti s vlogováním) před nějakou dobou uveřejnil výběr 10 filmů, které osobně nemá rád, ale ostatní lidé je milují, což je poměrně specifická kategorie, kterou lze pojmout oběma směry (protože milovat film, který je všeobecně nepopulární není ještě totéž jako guilty pleasure).

A protože Doug je fajn chlapík, tak pochopitelně inspiroval řadu dalších filmových nadšenců, aby zveřejnili své výběry.
A tak - čert to vem! - proč se nepřidat?

3 filmy které nemám rád, ale ostatní je milují

Samotáři (David Ondříček, 2000)

Tenhle film prostě musí být na začátku seznamu. Tráva mi nic neříká, myšlenka filmu mi naprosto unikla (neoslovila mě) a jen kvůli hereckým výkonům je pro mě zbytečné se na to dívat.
Pochopil jsem ale, že dost lidí se v tom filmu našlo a vnímají ho jako výpověď o své generaci, což paradoxně znamená, že do té samé generace nezapadám - ale nedá se říct, že by mě to nějak zvlášť mrzelo.
Přesto filmu musím přiznat status kultu a mnohé nesporné kvality, jež jej vyvyšují nad zbytek české filmové produkce (což ale není nijak vysoko položená laťka).

The Dark Knight (Christopher Nolan, 2008)
Já vím, Heath Ledger umřel ještě před premiérou a zahrál dokonale vyšinutého záporáka... A co má být? Mrtvý herec nedělá dobrý film - dělá jen špičkovou reklamu průměrnému filmu.
Temnému rytíři můžu přiznat právě jen toho Ledgera, který ale hraje druhé housle, protože není jediným padouchem na scéně - Harvey Dent zabírá prostor, který by více slušel Jokerovu řádění. Jinak je tu tradiční (chladně precizní) Nolanovská režie, díky které mám vždy pocit, že jsem vše podstatné viděl při první projekci a opakované zhlédnutí filmu mě neláká.
Ale není to špatný film - jen šedě průměrný. A mě nebavil.

Twin Peaks (David Lynch, 1990)
Seriál i film s podtitulem Fire Walk with Me... Já prostě Lynche nechápu. Dokonce se dá říct, že ho nechápu (a nemám rád) víc než Larse von Triera (jehož Idioty považuji za absolutní dno profesionální filmařiny).
Dal jsem seriálu dva pokusy a ani v jednom jsem nedokázal sám sebe přesvědčit, že má smysl se dál dívat (při druhém pokusu jsem usnul snad rychleji než v případě Mazací hlavy).
Takže tady asi není co obhajovat - asi prostě pro Lynchovy psycho-vize nemám cit.

3 filmy, které miluji, ale ostatní je nenávidí

The Matrix Reloaded a The Matrix Revolutions (sourozenci Wachovští, 2003)
Pro lidi, kteří mě znají, nejde o žádné překvapení, že tenhle dvojfilm vychvaluji do nebe a jsem ochotný se za něj bít do roztrhání těla. Tohle opravdu není guilty pleasure, ale ryzí láska.
Jsem si vědomý toho, že tahle dvojice je tak neskutečně nefilmová, že bych měl chrlit síru a popel jako islandská sopka, ale přesto mám rád ten epický přesah do různých filozofických a náboženských směrů s logikou, která je jasná snad jen Wachovským (a ani těm možná ne).
První díl pro mě byl jen akční pohádka. Dvojka s trojkou jsou už někde jinde (bohužel také jinde než bylo divácké očekávání).

Once Upon a Time in Mexico (Robert Rodriguez, 2003)
Mám rád Desperada - je to klasický film, který pekelně dobře odsýpá a přináší za málo peněz hodně muziky. Tenkrát v Mexiku je pak zase o krok někde jinde - větší, hlasitější, s více postavami (což je obvykle chyba, ale tady mi to nevadilo) a propracovanější hudbou. A Johnny Deppem, který hraje takovou badass svini, že ho nelze než milovat.
Rodriguez naservíroval řácky ostrý nářez v křupavé tortile - a nebýt jeho jména v titulcích, skoro bych si ho spletl s Tarantinem.

The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009)
Nebýt toho, že se občas věnuji LARPu a vím, jak se občas dokáží projevit vypjaté emoce, asi bych tenhle film neocenil. A přitom téma, které přináší, je univerzální (přirovnání k Pánu much je v tomto případě naprosto přesné).
Od samého počátku je atmosféra dusivě tíživá a je jasné, že se schyluje ke katastrofě - a když konečně nastane, ukáže se, že to je teprve začátek něčeho mnohem horšího. Prostě srdeční a nedoceněná záležitost u které selhala komunikace s LARPem nedotčenou diváckou obcí.

A co vy?

Pochopitelně jsem tenhle souhrn nepsal jen pro vlastní potěchu, ale i proto, abych vám dal prostor k vyjádření se. Jaké jsou vaše výkyvy proti obecnému vkusu?
Komentáře jsou jen vaše (můžete klidně napsat jeden film, tři jako já nebo rovnou celou desítku).