Vlogujte, máte-li o čem! (2. část)

Jak jsem slíbil v předchozím článku, pokusíme se shrnout, jak začít s vlastním vlogem, a jak se v začátcích vyvarovat zbytečné námahy a nezdarů.

Pochopitelně, to co budu popisovat není jediná cesta a jediný způsob jak to dělat - existuje celá řada výjimek a možností jak si pravidla ohnout podle svého - ale mám za to, že je dobré si ukázat postup, který je systematický a snadno pochopitelný.

Hlas

Než začnete, nahrajte svůj vlastní hlas na diktafon (bývají ve většině mobilních telefonů) nebo přímo do počítače (klidně i pomocí headsetu, který jinak používáte pro komunikaci přes Skype nebo jinou službu). Konkrétní obsah samotné nahrávky není podstatný, ale měl by zahrnovat čtení textu (vezměte si třeba oblíbenou knihu a přečtěte náhodně vybraný odstavec - asi by bylo lépe, aby byl bez dialogů ale záleží to na vás) i přirozený hlasový projev (vyprávějte třeba nějakou veselou příhodu nebo popište svou běžnou cestu do práce/školy).

Pokud máte zkušenost s mluvením na kameru nebo před více lidmi (a jste zvyklí slyšet svůj vlastní hlas ze záznamu), tohle cvičení klidně přeskočte.

Vzniklou nahrávku si pusťte s odstupem (alespoň) jednoho dne a všímejte si jak cize vám váš hlas zní. Je to způsobeno tím, že obvykle sami sebe slyšíme zkreslené rezonancemi lebky. Také pozorně naslouchejte případným chybám ve výslovnosti - šlapete si na jazyk? Mluvíte příliš rychle a drmolíte? Zadrháváte se před delšími slovy? Nevychází vám dech? Máte typicky zpěvavý pražský přízvuk a polykáte koncovky (jako já)? 

To všechno jsou věci, které se na srozumitelnosti záznamu negativně podepisují, ale samy o sobě nejsou překážkou tomu, abyste se do vlogování pustili. Jen je třeba si je s předstihem uvědomit a dát si na ně pozor.

Některé logopedické vady se překonávají obtížně a vyžadují spolupráci s odborníkem, ale ve valné většině případů stačí trocha cviku a soustředění, aby se srozumitelnost zvýšila.

Potřebné technické vybavení

Pokud disponujete pouze mobilním telefonem a postarší webovou kamerou, asi moc díru do světa neuděláte. Ne snad, že by nebylo možné s pomocí takového vybavení natáčet, ale špatná technická kvalita může některé diváky odradit a hlavně - kvalitní vybavení šetří nervy při zpracování.
I levná kamera (s alespoň základní možností manuálních nastavení) se stativem naprosto postačuje. Na YouTube se sice dají nahrát videa v opravdu vysokém rozlišení, ale 480p je pro většina diváků snesitelné (i když remcalové se vždy najdou).
Stejně tak můžete použít zrcadlovku nebo i kvalitnější kompakt - valná většina civilních vlogů v USA vzniká právě s jejich pomocí...

Mobilní telefony se nehodí z prostého důvodu - ani ty nejlepší zpravidla nemají nijak pohodlné ovládání a nedovolují manuální nastavení žádoucích parametrů. Jako nouzovka, když natáčíte opilého kamaráda, jsou fajn, ale ani z iPhone nevymáčknete takový obraz, jako z o polovinu levnějšího kompaktu...

Prostředí

Než se dostaneme k tomu co a jak natáčet, musíme si uvědomit, že důležité je i kde - nejde přitom ani tak o estetiku prostředí, jako spíš o světelné podmínky.

Umělecké ateliéry a klasická filmová studia mají zpravidla okna na sever, aby denní světlo, které je jedním z nejefektivnějších dostupných světelných zdrojů, bylo co nejstálejší a příliš se neměnilo v průběhu dne. I tak je ale potřeba hlídat jeho barevnou teplotu a případně si přisvítit.

Ideální podmínky má ale doma asi málokdo, proto je dobré prostředí, kde budeme natáčet, nezanedbat.
Jaké světelné zdroje jsou k dispozici? Jak se světlo v místnosti mění během dne? Máte stěny v nějaké výrazné barvě?
To mimochodem nepodceňujte, protože od stěn odražené světlo může klidně zajistit, že budete vypadat jako že máte žloutenku (žluté stěny) nebo je vám špatně (vlastně většina jiných barev). Bíle omítnutá stěna je v tomhle případě ideální.

To, co skutečně potřebujete, je měkké difuzní světlo, které nevrhá stíny. Stolní lampička je v tomhle případě  pro dosvícení naprosto nevhodná, pokud nemá mléčně bílé stínítko, které slouží jako rozptylovač - ten ostatně můžete nahradit i bílým (trochu průsvitným) papírem nebo si pomoci tím, že využijete nějakou odraznou plochu (třeba i tu bílou zeď).

Samotná technika svícení není úplně triviální, ale pro začátek naprosto stačí, když se vyhnete ostrým bodovým zdrojům, které vrhají stín.

Ale světlem to nekončí. Prostředí, kde budete natáčet je také závislé na dobré akustice - a to i v případě, že čirou náhodou disponujete mikroportem (klopákem) nebo vhodně citlivým mikrofonem, který vás zbaví nutnosti spoléhat na kontaktní zvuk z ruchového mikrofonu nebo externího záznamového zařízení.

Doba dozvuku

Každá místnost má tzv. dozvuk - tedy dobu, za kterou intentita zvuku v místnosti poklesne o 60 dB od okamžiku vypnutí zdroje. Když je dozvuk příliš dlouhý, může ve větší místnosti působit jako ozvěna, ale většinou jde jen o prostou směs odražených zvuků. Podrobněji například zde.
Ideální doba dozvuku se liší podle prostoru a akustické potřeby (viz obrázek) - nicméně pro nahrávání by měl být tak krátký, jak jen to v domácích podmínkách zvládnete.

A jak toho docílit? Nahrávejte v členitém prostoru, kde je dostatek ploch o které se zvuk může lámat a pohlcovat. Stačí nábytek, koberec na zemi, závěsy... Pomůže cokoliv, co zajistí, že nebudete znít, jako když mluvíte v umývárně.

Dá se to pochopitelně zvládat i bez výše jmenovaného – klidně na záchodcích s mobilním telefonem, ale je lepší přrdcházet komplikacím, tím, že si vytvoříte komfortní prostředí, které práci usnadňuje namísto jejího komplikování.

Jak na to?

To, co jsem doteď psal byla jen technická legrace. Ta opravdu náročná (ale zároveň zábavná) část teprve čeká.

Píše Hamleta... :)

Před samotným natáčením byste měli mít připravený nějaký koncept - říkejme mu třeba scénář. Ten alespoň v bodech shrnuje, o čem budete mluvit. Klidně si ho můžete připravit na větší papíry a mít jej za kamerou jako formu nápovědy.
Rozhodně ale buďte opatrní s čtením - během vlogování se s velkou pravděpodobností budete dívat do kamery a diváci jsou poměrně citliví na uhýbání pohledem, takže mžourání trochu stranou, abyste dali dohromady své precizně připravené geniální souvětí, vám příliš službu neudělá.
Vsaďte na přirozenost.

Ale i ta chce přípravu...
Klidně si svůj výstup nacvičte několikrát před zrcadlem. Není to ostuda - chcete mít trochu kontrolu nad svojí mimikou a sami si tak zvyknete netěkat příliš očima po okolí.
Kromě toho, příprava vám umožní i preciznější odhad toho, jaká bude výsledná stopáž a jaké tedy zvolit tempo a gradaci.
Pokud nejste talentovaní komici nebo řečníci, kterým visí na rtech kdokoliv, s kým se dáte do řeči, pokuste se nepřekročit 15 minut. Vlastně i 10 může být hodně.

Člověk má na počátku vždycky magalomanské představy: „Udělám pravidelný půlhodinový vlog o mých oblíbených knihách! Geniální...!“
Uděláte první dvě, možná i tři, vydání - a zcela opojení úspěchem se vrhnete na další.
Ale ono to najednou jde hůř a o něco pomaleji. To, co předtím zabralo dvě hodiny frenetické přípravy se najednou protahuje na půlden a skoro se zdá, že studnice nápadů vyschla. A bude hůř...
Ukrojíte si prostě větší krajíc než zvládnete.
Je proto lepší se soustředit na menší formát, který vás tak nevysaje budete se k němu vracet jako k oblíbené kratochvíli, než aby se z vlogu stalo břemeno, které s sebou nechtěně vláčíte.

Spolupracujte!

Nejen s jinými vlogery, tam je to pochopitelné - vzájemná výpomoc ve formě upozornění na oblíbenou sérii je nejsnazší cestou, jak vlog zpopularizovat. Diváci rádi objevují nové věci a dají i na tipy lidí, kterým věnují svůj čas při sledování videa.

Spoluprací jsem měl na mysli spíš doporučení, abyste si našli někoho, kdo vám s natáčením případně pomůže - bude stát za kamerou, zhodnotí váš projev těsně poté, co jej natočíte (tj. případně doporučí přetáčku) a udrží vás v tvůrčí a pozitivní náladě, i když se něco pokazí.
A ono se pokazí, na to vemte jed!
A pak budete jen rádi, že máte po ruce někoho, kdo vás podpoří ve vaší nejtemnější hodině.

A co dál?

Dál už nic. Pokud nejste naprostí břídilové a máte alespoň trochu cit pro detail a špetku soudnosti, zvládnete si už nejspíš poradit sami.
Samotné natáčení není taková dřina, jak vypadá, pokud se pro začátek držíte při zdi a nepouštíte se smělých, ale příliš náročných, plánů. To si nechte, až budete zkušenější.


To je prozatím vše - k tématu se ještě jednou (snad už naposledy) vrátím a pokusím se shrnout konkrétní problematiku natáčení - jaké volit záběry, jak to stříhat, kde vzít a nekrást, etc...

Vrtěti divákem

Občas narazím na video, které si přímo říká o rozbor, ale většinou je to věc, u které mi bohatě stačí vědomí, že jsem rozklíčoval použité prostředky, a spokojím se s tím, že na některé zajímavosti upozorním kamarády v přátelském hovoru. Před pár dny jsem ale narazil na malé mistrovské dílo manipulující divákem.

Z mého hlediska je ta manipulace účelová, průhledná a snadno odhalitelná, ale jak se ukázalo, není tomu tak u všech diváků...

Takže, když už se nám blíží volby a Česká televize je často obviňována z manipulace veřejným míněním (hlavně když nehraje zrovna to, co by si průměrný český divák přál vidět, způsobem, jakým by si to přál vidět), řekl jsem si, že bych té manipulaci mohl věnovat pár řádek...

Mimochodem: v televizi na skutečnou manipulaci není čas a prostor, ani kdybychom se o ni opravdu snažili... Něco takového je nimravá práce a valná část výrazových prostředků, které ji umožňují a usnadňují, se ve zpravodajství použít nedá. A bez nich je zpravidla tak očividná, že se míjí účinkem.
Navíc by na ní museli ochotně spolupracovat prakticky všichni zaměstnanci, jinak by se neutajila a v tom případě také nefungovala - a to je nesplnitelný úkol.

Disclaimer

Nechci vést debatu o smyslu a poselství uvedeného videa. S některými myšlenkami, které předkládá, bych asi mohl souhlasit, ale potíž je v tom, že není jasné, jaké myšlenky to vlastně jsou. Konkrétní obsah je tak neurčitý, jak jen to jde, a nutí diváka, aby si vybral to své v rámci předloženého výběru. Což je jednou z forem manipulace, které používá.
Jinak bude video vnímáno vegany, vegetariány, milovníky zvířat nebo prostými citlivými lidmi. Dokonce i já (se svými kontroverzními postoji) jsem si v něm našel „to své“ negativní...

Berme proto při hodnocení obsahu v potaz, že záběry jsou vytržené z kontextu a bez patřičného komentáře jsou jen vizuálním prostředkem manipulace - a tu si teď zkusíme demonstrovat...

Manipulace

Na šesti minutách je toho mnoho - pokusím se postupovat chronologicky a analyzovat jednotlivé prvky.

• Prvních cca 38 sekund sledujeme „hejno“ kuřat a jakýsi přepravníkový stroj, který ona kuřata „sklízí.“ Zvuk, který tuto scénu doprovází je pouze pípání/kvokání drůbeže a tichý šum stroje.
  Je naprosto jasné, že kuřata neputují na relaxační masáž, ale i když stroj svou funkcí vypadá hrozivě, celý proces se nezdá být bolestivý nebo nějak přehnaně stresující (alespoň ne o moc víc, než být kuřetem ve velkém hejnu).
  Tady je manipulací především odosobnění diváka (na to budeme narážet i dále) a představení celé situace v morbidním světle - použití davu a jeho sklízení jako výrazového prostředku je něco, co působí na naše pudy a nutí nás soucítit s těmi kuřaty, která tak zoufale mávají křídly a...
• Přichází hudba... pochmurná, ambientní a brzy i rytmická (ale ne nijak vesele nebo výrazně).
  Hudba má za úkol posílit divácké pocity marnosti z toho, co vidí - vlastně je vybrána tak, že je takřka přeslechutelná a jen dotváří atmosféru... Když si k tomuto videu pustíte jako doprovod třeba toto (případně Rammstein) získáte o drobet jinou emoci (pozitivní nebude, ale zároveň bude celá scéna o něco snesitelnější). A když bude hudební doprovod veselý... no, schválně si to zkuste.
  Rozhodně ani na okamžik nepodléhejte pocitu, že se hudba vybírá nahodile.
• Záběr na kuřata cpaná do přepravek asi nepotřebuje komentář - je naprosto bez kontextu a tím, že vlastně nemáme možnost se podívat blíž, ztrácíme jasnou představu proč je do přepravek cpou (jde pravděpodobně o přípravu na převoz) a musíme tedy spoléhat jen na první (zprostředkovaný/zmanipulovaný) dojem - a tím je zcela zbytečná krutost.
  Tomu napomáhá i to, že záběr je (velmi) mírně zpomalený a lidé na něm jsou zcela anonymní (v kombinézách) - divák se tedy ztotožňuje s kuřaty, což je v pořádku. Divák se potřebuje nějak identifikovat s osobami/bytostmi v situaci, kterou vnímá, aby mohl zaujmout stanovisko.
• 53. sekunda a poprvé vidíme dav lidí - hudba je ještě o něco pochmurnější, lidé pak naprosto anonymní a zrychlení... Podle všeho pracuji s masem (určitě těch nebohých kuřat, jak napovídá kontext předchozích záběrů) a je jich spousta...
  Nejasné tváře, mechanické vykonávání úkolů - vlastně zde autoři udělali vše pro to, aby se divák nemohl ztotožnit s těmi dělníky, kteří si dost možná při práci povídají, vtipkují, práce je štve a nadávají na mizivý plat... Pro nás jsou ale pouhou mašinérií - nemyslícími těly zpracovávajícími maso, které mají na pracovních pultech a jezdí kolem nich na hácích... Dokonce i když na chvíli zahlédneme lidské oči, jsou to neosobní oči kontrolující kvalitu - pozbyly veškerou lidskost.
• Teprve v čase 1:43 vidíme první lidskou bytost - někoho, s kým se můžeme poměřovat, ke komu můžeme mít vztah. Navíc jde evidentně o mladou ženu - asiatku. Posmutnělý pohled, kradmé rozhlédnutí, skoro omluvné, pohled do kamery... a střih pryč.
  Nevíme, kdo ta žena byla. Viděli jsme ji jen krátce, ale pocity, které jsme zahlédli v jejích očích (víc nám nebylo dopřáno vidět) tak jasně korespondují s tou beznadějí, jíž jsme právě přihlíželi...
  A nebo ne? Nepromítáme si do ní něco ze sebe? Co na to Lev Vladimirovič Kulešov?
  Za povšimnutí také stojí to, že záběr je (oproti těm, které mu předcházely) zpomalený.

Během necelých 2 minut (1:55) jsme tedy viděli cosi, co lze střízlivě popsat jako závod na zpracování drůbeže. Nic víc. Tečka. Ende.

Ale způsob, jakým jsme to viděli, je krajně znepokojivý a vnucuje se představa, že možná není úplně v pořádku že to vypadá takhle... Což není úplně pravda - pokud máte zájem, podívejte se na video o zpracování drůbežího masa v Kataru, kde je celý proces poměrně detailně ukázán a v příslušných souvislostech je vidět, že na tom není nic zvrhlého (kromě toho, že jde o velkovýrobu).

• 1:55 a jsme v kravíně, kde se dojnice točí na kolotoči - respektive na něčem, co bych nazval karuselem. Opět zrychlený mechanizující záběr a mě jako diváka nemůže napadnout nic jiného než to, že jde o jatka, kde ty nebohé kusy skotu míří vstříc kruté smrti... To se vyvrátí až o několik záběrů dál, když se ukáží stroje na dojení, které dnes najdete i v nejzapadlejším vesnickém kravíně (hygiena je hygiena) - ale co naplat, pocit soucitu s krávami zůstal zachován.
  Zajímavé je, že nikde nevidíme lidi, kteří by se starali o dojení. Opět je to ryze účelové - není cílem přemýšlet o (jistě těžké) práci několika lidí, ale o vykořisťování zvířat.
  Navíc se přiznám, že mě při opakovaném sledování napadlo, že ten karusel je vlastně geniální řešení, pokud jeho plná otáčka zabere zhruba tolik času jako průměrné dojení.

• 2:48 - dojení strojem není dost emotivní, ukážeme si malá prasátka (mláďata jsou roztomilá, to funguje vždy). Jenže se situace rychle zhoršuje a s velikostí záběru roste i znechucení - prasnic, které kojí selátka je tu hodně, leží prakticky jedna vedle druhé a dojem roztomilosti je rychle pohřben další dávkou odosobněné zvrhlosti... Jak to těm nebohým čuníkům mohli...
  A nikde ani človíček...
  Paradoxní je, že tyhle záběry jsou působivé především na lidi z města. Chovatelé a lidé, kteří podobné situace viděli na vsi, vědí, že netečně ležící matka není nic neobvyklého a chumel mláďat zápasících o struk také nijak nevybočuje z normálu. A efektivita prostoru tu je potřeba i kvůli bezpečnosti a snadnějšímu krmení.
• 3:30 a máme tu jatka. Předpisová návaznost na roztomilá mláďata.
  Záběry nijak nevybočují z předešlé normy (zrychlovačky, naprostá anonymita zaměstnanců, kteří zde pracují), ale je úplně přeskočena fáze, ve které se mění velmi konkrétní kus vepřového na indiferentní flák masa připraveného pro další zpracování (což je fáze, kterou dětem tak nějak tajíme a ty jsou pak velmi překvapené, když zjistí že roztomilá ovečka končí jako jehněčí kebab).
• 4:29 a ukázka konzumu v jeho nejčistší podobě... nejsem s to určit zda jde o běžný zahraniční hypermarket nebo o skoro-veloobchod typu Makro, ale funkčnost záběrů je všem asi jasná - stěží by to šlo demonstrovat lépe.
  Včetně dvojice dětí, které sem očividně nepatří a mají za úkol vytvářet kontrast (i proto záběr s nimi není zrychlený jako tomu je u zbytku).
• 5:23 - konzum, fáze 2: fast food
  Nepřekvapivý záběr z kuchyně rychle přebije jiný, znepokojivější. Trojice lidí (rozhodně obézních, o tom nemůže být pochyb) konzumuje svůj McOběd v generickém rychlém občerstvení. Výživoví specialisté blednou, diváci postižení vkusem se křižují a zpytují svědomí za každý cheesburger koupený v pozdních nočních hodinách cestou z mejdanu.
  Dojem umocňuje všudypřítomné zrychlení, jež zajistí dojem hltavosti, a pozvolný nájezd, který zase přidá na naléhavosti - divák je vtahován, musí být poblíž... neuteče! A hudba graduje...
• Poslední záběr nás, v naprostém tichu, pocitově vrací kamsi na jatka. Lékař (plastický chirurg?) kreslící modrou čáru po obludně velkém převislém pupku (dokonce si ho musí nadzvednout, aby mohl čáru dokončit!) je jakými symbolem a varováním před konzumním způsobem života, který nám právě byl ukázán, a k jehož  existenci je nutné, aby probíhalo to, co jsme viděli předtím...
  Pacienta nevidíme - jsme to totiž my a celá naše společnost, která se musí změnit, A to dříve, než bude nutné nakreslit čáru a říznout...

Pro úspěch jakékoliv manipulace je potřeba, aby byl cíl této manipulace zahlcen informacemi. Ty mu na jedné straně chceme vnutit, na straně druhé ale také tvoří bariéru, která brání přístupu nežádoucích podnětů a pochybností.

Na tomhle principu pracuje nejen výše uvedené video, ale i reklama nebo předvolební spoty.

Nicméně způsobů manipulace je mnohem víc a každým dnem se odborníci na marketing snaží přijít na nové a nové fígle, jak zákazníky přesvědčit o koupi (volbě) něčeho, co sami vlastně nechtějí...

Obrana?

Rád bych nabídl nějaký jednoduchý návod, jak se manipulaci bránit, ale to dost dobře nejde. Vyžaduje to vzdělání, ochotu se dál učit, neustálé přemýšlení a hodnocení... a z člověka to v očích jeho okolí dělá nerudného cynika a skeptika (a tak trochu pesimistu). A stejně pak zjistí, že žádná univerzální obrana nefunguje.

I bez větší snahy ale lidé na spoustu manipulačních technik ztrácí citlivost - dnes už nikdo inteligentní nenaletí na pyramidové hry, volební agitaci založenou na nadřazenosti jedné rasy (nebo skupiny) nad jinou nebo na e-mail o výhře ve Španělské národní loterii... Tedy - alespoň ne v jejich původní podobě, která není obalená líbivými slogany a matoucími hesly.
Lidé se prostě podvědomě učí manipulaci bránit a i když jsou stále o několik kroků pozadu za manipulátory, rozhodně se nevzdávají bez boje.

Mám-li ale poskytnout alespoň nějakou radu, pak tuto: Buďte zvědaví.
Nespokojte se s tím, že něco je právě tak a není to jinak. Ptejte se (nejen) sami sebe, proč tomu tak je. Proč je použita právě tahle hudba, proč reklamní agentura zvolila zrovna tato slova, proč mi ukazují právě tenhle obrázek?
I když nejspíš nebudete schopní na tyto otázky ihned odpovědět, už jen to, že se zamyslíte, je kudla vražená do zad každému, kdo se vás pokouší ošálit. A s rostoucí zkušeností budete schopní odhalovat stále komplikovanější podvody a léčky...

Díky za pozornost...

Edit (6. 10. 2013): Zjistil jsem, že video, které rozebírám, není účelovým dílem nějakého aktivisty, ale jedná se o výňatek z filmu Samsara (Ron Fricke, 2011). Nic to nemění na již napsaném textu, ale pro úplnost je správné to uvést.

Fuente Ovejuna - střih na ostřích čepelí

Občas si člověk musí odpočinout od zpravodajského střihu a zkusit něco nového, aby rozvíjel své dovednosti, proto mě potěšilo, když mě před drahnou dobou můj nejlepší přítel (a otec mého kmotřence) požádal, zda bych se nepokusil sestřihnout krátké promo video pro jeho šermířskou skupinu.

Dlouho jsem to odkládal - ale ne z lenosti. I když jsem měl čas a chuť se do práce pustit, vždy jsem narazil na to, že mám hromadu neuspořádaných video souborů, které pokrývají různé soubojové sekvence, ale jen těžko odhadnu co s čím souvisí.

Vždy jsem jich pár vytřídil, jak patřily k sobě, ale právě tohle hraní na Popelku mě pokaždé rychle omrzelo (v řádu minut, bohužel) a já si jen přál, abych měl k dispozici nesestříhaný záznam v jediném zdrojovém videu, do nějž bych si zanesl poznámky...

Postupně jsem získával trochu přehled, ale chuť se do práce pustit se mi nevrátila - měl jsem s videem spojeno příliš mnoho utrpení, než abych se na něj těšil.

Pak ale přišel nový impuls v podobě zkusmo sestřiženého videa, které mi kamarád donesl jako ukázku toho, co by si od výsledku představoval, a odkázal mě na sérii zdrojových souborů, které k tomu použil... A já měl najednou jasno.

Práce, kterou přinesl, nebyla špatná - každý, kdo má alespoň trochu smysl pro rytmus (a to šermíři a hudebníci mají) zvládne nastříhat záběry na sebe tak, že to neurazí ani profesionála - ale bylo to takové neučesané - jako socha napůl vyřezaná z kmene stromu, ovšem bez čistých rysů.

Ale byla to výzva a moje chlapská ješitnost se ozvala o pozornost, takže jsem se do toho pustil (s drobnou přestávkou díky stěhování) a brzy jsem měl pohromadě hrubé nástřely jednotlivých soubojů na hudbu, koncept jejich předělů a hlavně jsem už nijak netápal ve zdrojích.

Důležité bylo dávat pozor při střihu pohybu, aby z hlediska diváka navazoval a působil přirozeně (na to jsem ostatně narážel už jinde). V tom mi práci komplikovalo i to, že vše bylo natáčeno jednou kamerou a pro získání nových úhlů záběru bylo třeba celé sekvence akcí opakovat -  to se ale nikdy nepovede úplně přesně.

Také jsem musel dost improvizovat při střihu předělových sekvencí okolo hostinského stolu - tam se akce prakticky neopakovaly, vazebně na sebe téměř neseděly a jejich řazení byla dlouhá řada experimentů.

Nakonec jsem ale s výsledkem celkem spokojen, i když to, co se nachází na mém YouTube kanále je verze bez ošetřených zvuků - ty jsem ještě dodával zvlášť profesionálnímu zvukaři, aby si s nimi pohrál a skupina Fuente Ovejuna tak měla co možná nejprofesionálnější promo video...

Neváhejte mi napsat, jak se vám video líbí a případně mě upozorněte i na nějaký rušivý střih, který se vám nepozdává. Za konstruktivní kritiku (i pochvaly, pochopitelně) jsem rád.

Prázdninové prázdno

Tento zápis je ryze blogový - filmem se zabývá jen okrajově a odborné rady o střihu v něm nenajdete. :-)

Když jsem před pár dny bilancoval, jak teď přes prázdniny flákám psaní na blog, navzdory slibu, že dokončím zápis věnovaný tvorbě vlogů, došlo mi, že nejiné to bylo i v loňském roce. Navzdory sebezpytování a vlastním očekáváním se prostě v letních měsících nedokážu motivovat k tomu, abych pořádně psal.

Minulý rok to bylo trestuhodné - prázdniny jsem měl v podstatě volné a nic zásadního mě netrápilo (připravoval jsem se na podzimní cestu lodí po Jadranu a navštívil pár svateb, jinak jsem měl klid) - ale nenapadala mě vhodná témata a nemělo smysl se do psaní nutit...

Letos (když se blíží druhé narozeniny blogu), mám naopak témat dost. Sleduji stále více odborných diskusí, článků a jsem v kontaktu s lidmi, kteří mi pomáhají dívat se na věci z nových (a zajímavějších) úhlů - nebo mi dokonce sami navrhují o čem psát. Jsem za to vděčný...

Autor: Jan Povýšil

Bohužel do mého života zasáhlo stěhování, což je jedna z věcí, které opravdu nemám rád. Ale nebylo zbytí - dům na Vinohradech, kde jsem bydlel v podnájmu, prochází rekonstrukcí a i když se většinu času nedotýkala mého bytu, stejně jsem žil obklopen prachem a hlukem.

Byla jen otázka času, než budu muset pryč i já a z mnoha pohledů to mělo být vysvobození - i tak jsem ale možný nový byt nehledal nijak intenzivně, takže když vyšlo najevo, jak akutní situace je, začal jsem panikařit a propadat zoufalství.

Nebudu to rozebírat do detailů - nakonec jsem skončil ve Vršovicích. Ve čtvrti, kterou jsem vždy ostentativně přehlížel, jako jakési podhradí Vinohrad.

V příjemném rekonstruovaném 1+1 s balkónem a velmi milou sousedkou.

Ještě nejsem zdaleka tak vybalený a zabydlený, jak bych si přál, ale většina mých věcí již opustila krabice, knihovny jsou plné (dokoupím další - knih není nikdy dost) a mám pověšené závěsy, které mě chrání před krutostí svítajícího slunce (okna mám na východ). Zkrátka si pomalu zvykám na to, že jsem „doma.“

Naneštěstí blog nebylo to jediné, co negativně odneslo mou stěhovací databázi - úplně jsem vysadil své pravidelné běhání (i předtím to bylo tristní, ale teď jsem zpátky tam, kde jsem byl na počátku ledna a to je opravdu zlé) a návštěvy fitka. 

Svůj podíl pochopitelně má i tropické horko, které mě zasáhlo nebývalou silou. Nejsem obvykle ochotný pobývat venku, když teplota ve stínu překročí 25 °C, a teď jsem najednou tahal skříně do auta a běhal po schodech... :(

A co jinak? Inu, stal jsem se strýčkem malého Lukáše (zatímco jsem byl tancovat swing na lodi Tajemství, moje sestra naprosto bezproblémově porodila), úspěšně oslavil třicetiny a rozhodl se, že v blízkých měsících omezím práci a pokusím se víc vídat lidi, na kterých mi záleží. A také, že budu víc tancovat a naučím se něco nového... možná dám druhou šanci i argentinskému tangu.

Kromě toho se brzy musím začít připravovat na zkoušky na vysokou školu - i když má vzdělání jen pramalý vliv na moji práci, dospěl jsem k tomu, že chci mít alespoň bakalářský titul...

Abych vás ale nezatěžoval jen nudným plkáním o mém životě (jež jsem musel sepsat, abych si i sám pro sebe srovnal pár věcí), mám pro vás doporučení na jednu Facebookovou stránku - Filmová bonboniéra Kmotra Gumpa, kde najdete spoustu filmových tipů a doporučení. Rozhodně neprohloupíte, pokud jí věnujete pár minut svého času.