LARP & film

Nejdřív několik technikálií:

1. Níže uvedený text berte jako názor, se kterým můžete polemizovat, souhlasit s ním nebo jej prostě ignorovat. Netvrdím, že jde o objektivní a univerzální pravdu a předpokládám, že chápete tento významový rozdíl.
2. Neviděl jsem film 5 pravidel a ani se na to zatím nechystám. K tomu abych se na něj odkazoval to ale nepotřebuji. Stejně tak jsem (zatím) nehrál Projekt Systém. Argumenty neviděl/nehrál = nemáš právo o tom psát budu v komentářích rovnou mazat.
3. I když mě hodně lidí přesvědčovalo o tom, že LARP by se měl psát spíše jako larp (protože se ze zkratky Live-Action-Role-Playing stal plnohodnotným slovem), zůstanu starým psem a nebudu se učit novým kouskům. Na téhle jazykové iniciativě se nepodílím.

„Larp je jako film, ale naživo, chápeš? Prostě jsi v té roli, prožíváš ty emoce, rozhoduješ se za postavu... Třeba jednou se mi stalo, že...“

Tak takhle ne, přátelé!

Pokud jde o LARPy, pokaždé, když se bavím s někým, kdo je jimi naprosto nedotčený, začínám informací, že LARP je nepřenositelná zkušenost. Mohl bych být vypravěč od pánaboha (podpořený  profesionální powerpointovou prezentací) a stejně je moje šance, že posluchač pochopí o čem mluvím, mizivá.

Skutečnost je bohužel taková, že neinformovaný občan musí být opravdu hodně otevřený novým zkušenostem, aby měl alespoň okrajovou představu, o čem my hráči pořád mluvíme. V opačném případě jsme odsouzeni k tomu být považováni (přinejlepším) za skupinku dětinských podivínů.

A i když náhodou porozumí, stejně se záhy ukáže, že jeho představa je velmi zkreslená... Nicméně v tuto chvíli už se s dotyčným dá pracovat - třeba tak, že se nechá pozvat na nějakou kratší nenáročnou hru, aby si vše ujasnil.

Asi nejblíže se k efektivnímu vysvětlení LARPu dostali profesionálové z Court of Moravia:

I v případě tohoto videa mám ale reference svědčící o tom, že jsou protagonisté občas považování za takové neškodné idioty... Ale hlavně že si hrajou a nezlobí. :-/

Co se týče LARPu, je na tom film podobně jako diplomová práce. Viz tento článek Martina Buchtíka.

Za základ bych bral především jeho první pravidlo: Nepište to!

V našem případě: Netočte to! A když už to natočíte, nepokoušejte se to vnutit lidem mimo komunitu!

I když došlo ke značnému uvolnění okolo nerd komunity, která se ukázala být významnou kupní silou, takže ji marketingoví odborníci začali brát trochu vážně, larpeři mají pořád pověst svébytných podivínů.
Je v pořádku, když je vaším koníčkem cosplay a návštěvy conů - zejména když si kupujete oficiální licencované předměty k populárním filmům, seriálům a knihám (sám jich pár mám), ale už trochu zavání, když se lidé setkávají v tmavých místnostech a hrají si na upíry, mafiánské bosse, novináře nebo vědce v ponorce. A co teprve když vyrazí někam do lesa nebo na hrad, kde z objektivních důvodů nechtějí mít tucet stánků s propagačními materiály...

Foto: www.karelkremel.com

Souvisí to právě s tou nepřenositelností zážitku. Značná část toho, co znamená být (prostý) nerd, je postavena na konzumaci, ale LARP je mnohem víc interaktivní a více než kde jinde platí, že čím víc do něj člověk dá, tím víc dostane zpět. Proto nefunguje pro nezúčastněné diváky přímo na místě a už vůbec nemá smysl jej prezentovat skrze videozáznam nebo vyprávění.

Třeba dokumentární film 5 pravidel (Vavřinec Menšl, 2013) to moc pěkně ilustruje. Hrami nezasažení recenzenti a diváci si všimli především toho, že aktéři jsou neherci, hrají si na totalitní režim a mají hysterické scény související s něčím, co ve filmu pořádně není ukázané.
A ani nemůže být, protože je takřka nemožné vměstnat do omezené stopáže emoce, které gradují po několik hodin a jsou více než pouhým součtem věcí, které člověk ve hře vidí a slyší.

A když se na ČSFD podíváte na hodnocení filmu The Wild Hunt (Alexandre Franchi, 2009), zjistíte, že vysoké hodnocení dostává především od lidí, kteří už s hrami mají zkušenost. Pro ostatní to je jen divný thriller o podivínech v kostýmech, kteří trochu zmagoří.
Tenhle film mám mimochodem moc rád. Mimo jiné proto, že je to jedno z těch děl, které rozhodně nepustíte svým rodičům před tím, než vyrazíte na nějakou podobnou akci fantasy akci. A vlastně jim to raději nepustíte nikdy. :)

Dost jsem o tom přemýšlel - je jasné, že mnoho lidí okolo médií, kteří přičichli k LARPům, se dříve nebo později pokouší své zážitky předat dál. Třeba formou reportáží v televizi jako tomu bylo na TV NOVA v pořadu Na vlastní oči (nechvalně proslulá reportáž o hře na motivy Shadowrunu) a nebo i na ČT v regionálním vysílání, kde se akcentoval právě Projekt Systém.
Oblíbené jsou i dokumenty - kromě zmíněných 5 pravidel se nejčastěji objevují ve formě absolventských prací na školách zabývajících se filmem. A právě tam nejvíc vyniknou slabiny filmu jako média pro předávání LARPové zkušenosti - zhruba stejný efekt totiž má zhudebňování knihy nebo převyprávění moderního baletu.

Foto: www.karelkremel.com

Nakonec se ukazuje, že nejschůdnější cestou je dělat videa určená primárně pro hráčskou komunitu, která je bude chápat. Je to autorsky snazší a dokonce i míra kritiky bývá podstatně menší (protože málokdo má tak dobré kamarády, aby mu do oči řekli, kde udělal chybu).
Ukázkové je třeba toto video (zpětně) ilustrující roční městský LARP podle stolního RPG Vampire: the Masquerqade. Mimochodem se tam také několikrát objevím. :)
Pro nezasvěceného je to nesrozumitelný (byť solidně natočený a sestříhaný) mišmaš, ovšem pro zúčastněné jde o připomínku epických zážitků a jejich kritika tomu bude odpovídat.

Pokud i tak někdo propadnete touze si natočit LARPový film pro běžného diváka, představte si, že vám někdo pustí video z divadla, natočené tak, že kamera zabírá jen krajní třetinu jeviště (ideálně v hodně nešikovném úhlu) a veškeré zvuky jsou zaznamenané jen na ruchový mikrofon. A navíc to celé někdo sestříhal tak, že použil jen záběry, kdy se jedna předem vybraná vedlejší postava objeví na jevišti (nikoliv nutně v obraze).
Zhruba stejným dojmem bude na vaše publikum působit takřka každé dílo dokumentující LARP.