Svět, ve kterém žijeme, je tzv. emergentní - tj. je pro nás tak složitý, že jej nelze pochopit z pouhého popisu a případného pochopení zákonitostí, které se týkají jeho jednodušších částí.
„Živá buňka není ještě tygr a jednotlivý atom zlata není ani žlutý ani lesklý.“
(citát: Philip Warren Anderson)
Proč začínám právě zmínkou o emergenci a touto citací? Protože právě z nich bude z velké části vycházet úvaha, již zde hodlám publikovat.
Dějiny
Historii, tak jak se ji učíme na školách a vnímáme prostřednictvím dějepisných publikacích, máme tendenci brát jako soubor příběhů. Každá událost má své příčiny, každá akce vyvolala reakci a nakonec vše skončí shrnutím důsledků. Tím se příběh uzavře a je možné jej uceleně vnímat a pochopit.
Například bitva - střetnutí dvou armád - je obvykle vnímáno především z hlediska toho, jaký cíl sledovali jednotliví vojevůdci, v jaké byli historické pozici a v jakých podmínkách (velikost a stav vojska, terén,...) se nacházeli na počátku střetnutí. I samotnou bitvu pak většinou sledujeme z jejich perspektivy - který pluk se kam přesouvá, jaký výsledek má střetnutí se soupeřem a jaké jsou ztráty.
Na konci pak zbývá jen zhodnotit výsledek, s ohledem na další tažení zmíněných armád a dopad na zúčastněné země...
Pro běžného člověka jde o přiměřený souhrn dat, která je s to pochopit a zaujmout k nim konkrétní postoj, ale z hlediska historika (a kohokoliv, kdo má zájem se dozvědět víc) se jedná jen o fragment, jejž může studovat detailněji, nebo naopak ignorovat dílčí problematiku a pokoušet se jej zasadit do širšího kontextu.
A tady se nabízí otázka: který úhel, jaká optika nahlížení na událost, je nejsprávnější?
V zásadě ani jeden - každý nese jinou informaci a ideální by tak bylo získat náhled na dějiny ve všech úrovních zároveň. Od té globální, geopolitické, až po hledisko prostého jedince, jehož se daná událost sebeméně dotkla.
Jenže takový komplex informací není možné reálně získat. A i kdyby bylo, nelze jej potom jako celek vstřebat a pochopit. Proto jsou informace vždy zjednodušeny a omezeny na jednoduchý příběh, kterému lze snadno porozumět a je možné jej mezi lidmi dále předávat.
Věčným údělem žurnalistů je to, že jsou vždy přinejlepším o krok pozadu za událostmi, a nemohou své zprávy zasazovat do úplného dějinného kontextu, protože ten se stále ještě vytváří. Jejich práce spočívá především v tom, že se snaží rozlišit podstatné (a nosné) zprávy od těch méně důležitých, a poté k nim získávají další informace z ověřených (čti: důvěryhodných) zdrojů.
Ostatně, o nefunkčních základech a soudobém stavu české žurnalistiky si můžete přečíst následující články novináře a podnikatele Patrika Zandla:
V K čemu je nám novin a zpráv zapotřebí rozebírá principy tolik kritizovaného novinářského řemesla, a v o rok starším O chcípáctví novinařiny, proč jsou noviny hnůj a co s tím konkrétně vy můžete udělat? zase ukazuje, proč je ta kritika pohříchu oprávněná.
Ale zpět k tématu...
V ideálním světě by novinář měl přístup ke kompletním informacím o problematice, kterou se zabývá - a to na všech důležitých úrovních a ze všech relevantních hledisek. O situaci, například v Sýrii, by proto mohl informovat zcela přesně a nestranně - ovšem jen za předpokladu, že by mohl divákovi/čtenáři efektivně předat všechny informace, které má sám k dispozici.
To ovšem není možné, proto musí informaci dostatečně zestručnit, aby její příjemce nemusel strávit celý den rozborem toho, co se dozvěděl. Z komplexní zprávy se v tu chvíli stává jakýsi abstrakt - účelově zjednodušený a zkreslený soubor dat, která jsou sice recipientem uchopitelná, ale bohužel na hony vzdálená skutečnému stavu věcí.
Nicméně, i to by byl stav, který by se blížil dokonalosti. Ve skutečnosti má novinář k dispozici jen o málo více informací, než ten abstrakt, jejž předává dál. A i ten je zkreslený agenturami, PR odděleními nebo i jen samotným úhlem pohledu svědka/zpravodaje, který jim přihlíží.
Na základě výše uvedeného je jasné, že není možné objektivně a věrohodně zachytit realitu v celé její složitosti - emergenci.
Když zvolíme široké měřítko náhledu na nějakou událost, zdaleka nám to nedává šanci pochopit její dílčí problematiku. A naopak, soustředěním se na detaily, získáme jen velmi málo informací, které by posloužily k pochopení celku.
Je to jako pokoušet se na základě chování jednoho zvířete - dejme si za příklad například krávu - odvodit jak se bude chovat celé stádo na pastvě. A zároveň v kravíně. A zároveň, jak se bude chovat plemenný býk vypuštěný při corridě.
Jenže, i kdybychom nakrásně získali několik různých úrovní popisu situace, stále se nemůžeme zcela spolehnout na jejich věcnou správnost, protože naše možnosti ověření jednotlivých údajů jsou omezené.
Navenek mezi nimi není příliš rozdíl, ale každý sleduje trochu jiné cíle, a je podle mě dobré mezi nimi rozlišovat...
Práce se pak podobá, abych použil nějaké pochopitelné přirovnání, pokusu popsat někomu členitou krajinu, když jediné, co máte k dispozici, je její obraz, ze kterého ovšem vidíte jen několik malých částí skrze klíčovou dírku. A v ten moment můžete být jen rádi, že ten obraz nemaloval nějaký rozmáchlý impresionista nebo (Bože, chraň!) surrealista...
Ale i když se jako střihač dokážete smířit s tím, že ani při nejlepší vůli nedokážete divákovi předat nic jiného, než mírně zkreslený obraz skutečných událostí, stále tu zůstává břímě odpovědnosti.
Může se zdát, že jedna reportáž téměř nic neznamená a vlastně nemůže z hlediska diváka nic změnit - koneckonců má vlastní názor a měl by umět zaujmout kritický postoj s dostatečným nadhledem (a vědomím toho, že zprávy slouží především ke zvýšení jeho vlastní informovanosti), jenže opak je pravdou. Většina lidí touží po jednoduchých příbězích a berou si velmi osobně, když se děj nevyvíjí podle jejich představ nebo v souladu s jejich původními informacemi - a neváhají to dát expresivně najevo v diskusích na internetu. A i to je pořád ještě lepší, než když divák přijme nějakou zprávu jako dogma...
Odpovědností zpravodaje (a tedy i střihače) je snaha o zlepšení tohoto stavu - donkichotská mise s cílem civilizovat lidi skrze setrvalou kvalitu vlastní práce (tohle jsem si vypůjčil ze seriálu Newsroom, kde hlavní postava, moderátor Will McAvoy, často říká: „I'm on mission to civilize.“).
Při klasickém střihu (a je jedno, zda jde o film, dokument, videoklip nebo showreel) jde především o vyprávění příběhu. To je asi nejpodstatnější rozdíl oproti zpravodajství, jež by se mělo soustředit na prostý souhrn informací v patřičném kontextu (což může při troše snahy vypadat i jako příběh - hurá!).
Většinou je k dispozici dostatek hrubého materiálu, nějaký scénář (nebo storyboard) a také přiměřené množství času, jehož se v televizi obvykle nedostává.
Na druhou stranu je ale střih mnohem více sevřený pravidly a zamýšlenou koncepcí. Když už jednou začnete pracovat s rapidmontáží, klipovitými akčními scénami a dynamickou kamerou, nemůžete to najednou v polovině opustit a začít dělat dlouhé podhledy a kompozice ve stylu Citizen Kane (Orson Welles, 1941)... Vlastně můžete, ale mělo by to mít dramaturgické opodstatnění.
Také když do filmu vkládáte informaci důležitou pro diváka, je třeba ji zdůraznit a podpořit občasným zopakováním, naproti tomu ve zprávách obvykle stačí (nějak zaobalený) výčet důležitých údajů, které lze později různými způsoby ověřit, rozhodně ale není příliš prostor pro jejich připomínání. Něco takového je doménou spíše publicistiky, kde je stopáž příspěvků výrazně štědřejší, nehledě na to, že publicista většinou sleduje trochu jiný cíl, než zpravodajec...
A když už řeším ty informace: ten zdaleka nejzřetelnější rozdíl mezi filmem a zprávami je v jejich výběru.
Film si vezme takové, které slouží zamýšlenému příběhu (to má společné s bulvárem), zprávy si berou ty, jež jsou přínosné pro pochopení popisovaných událostí.
A právě tak postupuje i střihač při výběru záběrů.
Nabízí možnost účastnit se dějin, jež právě vznikají (a získávají tvar), jako pozorovatel, který třídí, zvažuje a vybírá, aby mohl jiným lidem poskytnout zasvěcené informace, důležité pro jejich každodenní rozhodování.
Být prostředníkem mezi lidmi-konzumenty a lidmi-hybateli je jistě privilegium - ale zároveň i závazek, který si člověk musí neustále připomínat, aby svou práci dělal dobře. To znamená s pokorou a snahou o věcnost, vyváženost a přesnost, jakkoliv je nemožné jich v plné míře dosáhnout. Přesto se nesmíme přestat snažit.
 |
| Wellington at Waterloo (Robert Alexander Hillingford) |
Na konci pak zbývá jen zhodnotit výsledek, s ohledem na další tažení zmíněných armád a dopad na zúčastněné země...
Pro běžného člověka jde o přiměřený souhrn dat, která je s to pochopit a zaujmout k nim konkrétní postoj, ale z hlediska historika (a kohokoliv, kdo má zájem se dozvědět víc) se jedná jen o fragment, jejž může studovat detailněji, nebo naopak ignorovat dílčí problematiku a pokoušet se jej zasadit do širšího kontextu.
A tady se nabízí otázka: který úhel, jaká optika nahlížení na událost, je nejsprávnější?
V zásadě ani jeden - každý nese jinou informaci a ideální by tak bylo získat náhled na dějiny ve všech úrovních zároveň. Od té globální, geopolitické, až po hledisko prostého jedince, jehož se daná událost sebeméně dotkla.
Jenže takový komplex informací není možné reálně získat. A i kdyby bylo, nelze jej potom jako celek vstřebat a pochopit. Proto jsou informace vždy zjednodušeny a omezeny na jednoduchý příběh, kterému lze snadno porozumět a je možné jej mezi lidmi dále předávat.
Zpravodajství
Jestliže je problém získat ucelený obraz historické události, od které máme dostatečný emocionální i časový odstup (a také přístup k celé řadě pramenů a zpětných analýz), je takřka nemožné něco takového chtít od zpravodajství.
Ostatně, o nefunkčních základech a soudobém stavu české žurnalistiky si můžete přečíst následující články novináře a podnikatele Patrika Zandla:
V K čemu je nám novin a zpráv zapotřebí rozebírá principy tolik kritizovaného novinářského řemesla, a v o rok starším O chcípáctví novinařiny, proč jsou noviny hnůj a co s tím konkrétně vy můžete udělat? zase ukazuje, proč je ta kritika pohříchu oprávněná.
Ale zpět k tématu...
V ideálním světě by novinář měl přístup ke kompletním informacím o problematice, kterou se zabývá - a to na všech důležitých úrovních a ze všech relevantních hledisek. O situaci, například v Sýrii, by proto mohl informovat zcela přesně a nestranně - ovšem jen za předpokladu, že by mohl divákovi/čtenáři efektivně předat všechny informace, které má sám k dispozici.
To ovšem není možné, proto musí informaci dostatečně zestručnit, aby její příjemce nemusel strávit celý den rozborem toho, co se dozvěděl. Z komplexní zprávy se v tu chvíli stává jakýsi abstrakt - účelově zjednodušený a zkreslený soubor dat, která jsou sice recipientem uchopitelná, ale bohužel na hony vzdálená skutečnému stavu věcí.
Na základě výše uvedeného je jasné, že není možné objektivně a věrohodně zachytit realitu v celé její složitosti - emergenci.
Když zvolíme široké měřítko náhledu na nějakou událost, zdaleka nám to nedává šanci pochopit její dílčí problematiku. A naopak, soustředěním se na detaily, získáme jen velmi málo informací, které by posloužily k pochopení celku.
Je to jako pokoušet se na základě chování jednoho zvířete - dejme si za příklad například krávu - odvodit jak se bude chovat celé stádo na pastvě. A zároveň v kravíně. A zároveň, jak se bude chovat plemenný býk vypuštěný při corridě.
Jenže, i kdybychom nakrásně získali několik různých úrovní popisu situace, stále se nemůžeme zcela spolehnout na jejich věcnou správnost, protože naše možnosti ověření jednotlivých údajů jsou omezené.
Střih
Z hlediska střihače rozlišuji dva úhly pohledu - zpravodajský (pro mě pracovní modus operandi) a dramatický.Navenek mezi nimi není příliš rozdíl, ale každý sleduje trochu jiné cíle, a je podle mě dobré mezi nimi rozlišovat...
Zpravodajský střih
Střihač televizního (nebo i internetového) zpravodajství je ve své podstatě prostředníkem mezi divákem a redaktorem, který má na svědomí věcný obsah zprávy.
Na počátku stojí informace od agentury (tiskového oddělení, redaktora v terénu, očitého svědka,...), kterou je třeba ověřit, získat k ní další relevantní údaje (pokud je to možné, tak i s vyjádřením všech dotčených stran) a pak zpracovat do podoby vysílatelného příspěvku.
V této chvíli se ve střižně zpravidla naráží na problém - jen málokdy jsou k dispozici přesně ty záběry, které by přímo (nebo i nepřímo) souvisely s popisovaným dějem. A pokud náhodou jsou, není vždy úplně žádoucí použít je v nezměněné podobě - většinou s ohledem na obecnou etiku (třeba u explicitních záběrů obětí bombových útoků). A poměrně dost často také není materiálu dostatečné množství, nebo je ve špatné kvalitě.
Zkrátka, je to obrazová bída a střihač příliš často volí mezi několika špatnými řešeními jen proto, aby mohl celý příspěvek vůbec nějak dokončit.
Navíc není vždy žádoucí doslovně ilustrovat text - duplicita obrazu se zvukem působí komicky a lacině - proto je třeba vybírat takový obrazový doprovod, který zvýší informační hodnotu reportáže a pomůže divákovi získat informace navíc. To ale není úplně jednoduchá věc, protože není vždy úplně zřejmé, kdy je překročena hranice, za níž je obrazový doprovod již mírně off topic a jediná .možnost, jak to posoudit, je získat od vlastní práce dostatečný časový odstup. A na to není ve zpravodajství úplně prostor.
 |
| Newsroom (seriál HBO) |
Ale i když se jako střihač dokážete smířit s tím, že ani při nejlepší vůli nedokážete divákovi předat nic jiného, než mírně zkreslený obraz skutečných událostí, stále tu zůstává břímě odpovědnosti.
Může se zdát, že jedna reportáž téměř nic neznamená a vlastně nemůže z hlediska diváka nic změnit - koneckonců má vlastní názor a měl by umět zaujmout kritický postoj s dostatečným nadhledem (a vědomím toho, že zprávy slouží především ke zvýšení jeho vlastní informovanosti), jenže opak je pravdou. Většina lidí touží po jednoduchých příbězích a berou si velmi osobně, když se děj nevyvíjí podle jejich představ nebo v souladu s jejich původními informacemi - a neváhají to dát expresivně najevo v diskusích na internetu. A i to je pořád ještě lepší, než když divák přijme nějakou zprávu jako dogma...
Odpovědností zpravodaje (a tedy i střihače) je snaha o zlepšení tohoto stavu - donkichotská mise s cílem civilizovat lidi skrze setrvalou kvalitu vlastní práce (tohle jsem si vypůjčil ze seriálu Newsroom, kde hlavní postava, moderátor Will McAvoy, často říká: „I'm on mission to civilize.“).
Dramatický střih
Při klasickém střihu (a je jedno, zda jde o film, dokument, videoklip nebo showreel) jde především o vyprávění příběhu. To je asi nejpodstatnější rozdíl oproti zpravodajství, jež by se mělo soustředit na prostý souhrn informací v patřičném kontextu (což může při troše snahy vypadat i jako příběh - hurá!).
Většinou je k dispozici dostatek hrubého materiálu, nějaký scénář (nebo storyboard) a také přiměřené množství času, jehož se v televizi obvykle nedostává.
Na druhou stranu je ale střih mnohem více sevřený pravidly a zamýšlenou koncepcí. Když už jednou začnete pracovat s rapidmontáží, klipovitými akčními scénami a dynamickou kamerou, nemůžete to najednou v polovině opustit a začít dělat dlouhé podhledy a kompozice ve stylu Citizen Kane (Orson Welles, 1941)... Vlastně můžete, ale mělo by to mít dramaturgické opodstatnění.
Také když do filmu vkládáte informaci důležitou pro diváka, je třeba ji zdůraznit a podpořit občasným zopakováním, naproti tomu ve zprávách obvykle stačí (nějak zaobalený) výčet důležitých údajů, které lze později různými způsoby ověřit, rozhodně ale není příliš prostor pro jejich připomínání. Něco takového je doménou spíše publicistiky, kde je stopáž příspěvků výrazně štědřejší, nehledě na to, že publicista většinou sleduje trochu jiný cíl, než zpravodajec...
A když už řeším ty informace: ten zdaleka nejzřetelnější rozdíl mezi filmem a zprávami je v jejich výběru.
Film si vezme takové, které slouží zamýšlenému příběhu (to má společné s bulvárem), zprávy si berou ty, jež jsou přínosné pro pochopení popisovaných událostí.
A právě tak postupuje i střihač při výběru záběrů.
Závěrem
Zpravodajský střih je úžasné povolání - a nebál bych se říct dokonce poslání.Nabízí možnost účastnit se dějin, jež právě vznikají (a získávají tvar), jako pozorovatel, který třídí, zvažuje a vybírá, aby mohl jiným lidem poskytnout zasvěcené informace, důležité pro jejich každodenní rozhodování.
Být prostředníkem mezi lidmi-konzumenty a lidmi-hybateli je jistě privilegium - ale zároveň i závazek, který si člověk musí neustále připomínat, aby svou práci dělal dobře. To znamená s pokorou a snahou o věcnost, vyváženost a přesnost, jakkoliv je nemožné jich v plné míře dosáhnout. Přesto se nesmíme přestat snažit.
Žádné komentáře:
Okomentovat