Filmová vyprávění

Vyrůstal jsem na přelomu 80. a 90. let, což byla doba kdy, jak si moji vrstevníci jistě vybaví, byl videopřehravač v domácnosti malým pokladem a v půjčovně kazet se na zásadní díla kinematografie (především akční „Béčka“) zakládaly pořadníky.

My jsme byli specifická rodina - už před revolucí jsme měli dvě videa a můj otec si přivydělával vekslováním s filmy - většinou pochybné obrazové i dějové kvality a s huhňavým jednohlasým rychlodabingem - často přes německou verzi zvuku (pro neznalé malá ukázka). I nějaké to porno se tehdy určitě našlo...

Jenže i po revoluci bylo nemyslitelné, aby si špunt, jakým jsem tehdy byl, sám pustil film. Přehrávače byly záměrně umístěné vysoko na polici, kam jsem se bez židličky nedostal, a rodiče je obestřeli aurou tajemství a náročnosti jejich ovládání... Což nebyla tak úplně nepravda, protože jeden z přístrojů, kterými můj otec disponoval, dodnes patří mezi technologickou špičku, protože (už tehdy) umožňoval letmý střih a krokování obrazu po jednotlivých framech.

Až do téměř 15 let jsem s videem pracoval především tajně a trnul jsem hrůzou, kdy zarachotí klíče v zámku a já budu muset rychle vše uvést do původního stavu. Kam se dnes hrabe zaujaté sledování ikon na ploše počítače, když do pokoje nečekaně vejde některý z rodičů. :)

Podobně na tom byli i někteří moji spolužáci na základní škole - filmy na VHS pro nás byly malé události a každý jsem měli přístup k jiným příběhům - v závislosti na vkusu našich rodičů a jejich ochotě nechat nás sledovat filmové násilí (ať už šlo o akční film nebo horor).

A když v televizi běžel nějaký americký blockbuster (s přijatelným několikaletým zpožděním oproti zbytku světa) bylo doslova nemyslitelné jej nevidět a nemít čím přispět do vyprávění o velké přestávce nebo do her na hřišti.

A zvláštní kapitolu tvořilo sdílení filmů. Půjčit spolužákovi kazetu nebylo zrovna běžné - otec by mi za to dal takový záhlavec, že by se mi hlava otočila „kousavým dozadu“ - proto existoval jiný, mnohem přirozenější způsob předání zážitku. A tím bylo převyprávění.

Zpětně si uvědomuji, že coby osmi až deseti letí caparti, jsme měli zvláštní talent na podchycení důležitých prvků vyprávění. Když mi spolužák vyprávěl děj RoboCopa, vynechal enormní množství detailů a dějových kliček (a nemálo věcí prachsprostě fabuloval), přesto ale úspěšně přenesl atmosféru filmu a zachytil vizuální prvky důležitých scén, takže když jsem film o několik let později viděl, prožíval jsem intenzivní déjà vu. Nejinak tomu bylo u Predatora a Amerického ninji.

Výběr filmů byl obecně nepříliš pestrý - dominovala násilná akční díla bez hlubokých myšlenek a našimi hrdiny byli Arnold, Sly a Chuck... Vlastně ani není divu, že jsou Expendables tak úspěšní.

Jankov 2008

V prostředí základních škol (a družin) se dnes nepohybuji, takže nevím jak jsou na tom děti na prvním stupni dnes, ale rád bych věřil, že namísto toho aby malí kluci spolužákům donesli vypálené kolečko, podobně jako před lety my tříbí svou schopnost vyprávět ucelený příběh.

Dokonce si myslím, že tohle bude něco, co nelze zlikvidovat tím, že by děti méně četly a měly k dispozici libovolný film si zamanou. Když jsem dělal vedoucího na táboře (zdravím Jankováky), kluci v mém oddíle prokázali stejnou míru schopnosti fabulovat a hrát si na příběh, který si ústně předali, jako kdysi my. 

Jen témata byla jiná. Třeba nová trilogie Star Wars mi rozhodně nepřijde tak působivá a když jsem se do hry zkoušel zapojit coby Han Solo narážel jsem na zásadní neznalost kánonu (ale mohl jsem to vlastně čekat). Ovšem prostá bitva s hadrovými koulemi získala přidáním světelných mečů a Síly zvláštní kouzlo...

A jak to bylo/je s vámi?