Plesová videa

5 let - přesně tak dlouho už každý rok pěním, nadávám, běduji, váhám a vymýšlím si výmluvy proč "to" zrovna nejde. 5 let , rok co rok poslouchám do omrzení stále stejné písně dokolečka, až je začnu úspěšně nenávidět. 5 let stříhám videa z Taverních plesů.

První rok (2007) to byl takový hezký nápad - po vydařeném (prvním) plese mě Klair přemluvila, že mi dodá materiály, které na plese natočila Činkapi a já udělám pro Taverníky dárkové DVD. Materiálu bylo hodně (skoro 60 minut) a já si s mladickou naivitou říkal, že to bude pohodička: "Na tom přece nic není!"

Omyl! Když pominu otravné otázky na to, jak jsem s DVD daleko (sorry, Klair, ale motivace jiných není tvá silná stránka), trápil  jsem se s hudbou, kvalitou materiálu, nedostatkem nápadů a v neposlední řadě i s naprostou neschopností připravit DVD menu (dodnes to považuji za velkou výzvu).

Výsledek? Dnes bych se za takový střih styděl, ale zpětně jsem rád, že jsem se alespoň pokusil.

Když se teď navíc ohlédnu za všemi sestřihy, které jsem v těch 5 letech udělal, vidím jednoznačně stoupající kvalitu své práce (byť jsem stále ještě na počátku dlouhé cesty) a k takové sebereflexi je přece nutné mít i záznam vlastních chyb...

Z toho roku si nejvíc cením videa Taverna se baví (někde nad tímto blokem textu) a pak nesmyslně nimravé práce s Taverníci se představují, kde jsem se teprve učil stříhat do hudby. 

V současné době je střih Taverního plesu dobrovolně povinnou činností - nikdo mě neúkoluje a nekontroluje, ale tak nějak se ode mě čeká, že  nejpozději do následujícího plesu vypotím nějaký ten sestřih, kterému pracovně říkám showreel. 

Naštěstí jsem zjistil, že není bezpodmínečně nutné použít jen hudbu z plesů (a klasickou taneční hudbu obecně) a také, že lépe poslouží jedno či dvě vyumělkovaná videa, než půl tuctu odbyté práce.

Jako zásadní problém mi tak zůstala jen tristní kvalita natočeného materiálu (a jeho nedostatečného množství, abych si mohl vybírat) a pak také výběr vhodné hudby, která mě následně ke střihu inspiruje. V případě Taverna v pohybu (stříháno 2010, jako bonusové ohlédnutí za rokem 2008 - z roku 2009 bohužel nejsou žádné záznamy), jsem prostě zariskoval a experimentoval - hudba si sama říkala o použití a z roku 2008 jsem měl přes 2 hodiny materiálu, takže jsem se nemusel omezovat.

Obdobné to bylo i u Taverna - Ples 2010, kde jsem neodolal touze zkusit sestříhat něco i na hudbu Murraye Golda, kterou složil k seriálu Doctor Who.

A letos padla volba na Yoko Kanno a The Seatbelts s jejich skladbou Tank! - mimochodem úvodní píseň anime Cowboy Bebop.

Dodatek: Tento rok jsem opravdu válčil s natočeným materiálem - což není úplně chyba kameramana (vlastně je, ale nemám mu to za zlé), takže jsem si řekl:  "Na dalším plese vezmeš kameru do ruky sám (alespoň se vyhneš valčíkům a polkám) a když to zmrvíš, tak alespoň nebudeš mít komu nadávat..." 

Tak jsem zvědavý, jak to se mnou dopadne - nikdy jsem to s kamerou příliš neuměl. :)

Crossing the line (Střih přes osu)

Myslím, že když už jsem svůj blog pojmenoval Střih přes osu (a v podtitulku se na toto filmařské dogma odvolávám), bylo by vhodné pokusit se princip osy a všeho, co se jí týká, trochu vysvětlit. 

Bohužel většinou narážím na to, že bez diagramů, obrázků, kašpárkového divadla a do zblbnutí opakovaných příkladů stále téhož jevu v různých odstínech modré barvy, nemá laik šanci dojít většího poznání než: "Ok, docela tě lituju, asi si moc nevychutnáš film v kině, co?"

Je to logické, dodržování Pravidla osy totiž způsobí jedinou věc - divák má plynulý a nerušený zážitek, kdy na sebe vše dokonale navazuje, takže se může klidně soustředit na děj. Naopak při porušení pravidel má divák zřídkakdy šanci se vrátit k místu, kdy mu něco úplně "nesedlo" aby daný moment analyzoval - zůstane mu tak jen chvilkový moment zmatku, který je ovšem rychle pohřben dalšími a dalšími pohyblivými obrázky.

Anglofonní země střih přes osu většinou označují termínem "crossing the line" nebo, když mluví o Pravidlu osy jako takovém, "180 degree rule" - pravidlo 180 stupňů. Jak témuž říkají třeba v Bollywoodu netuším, nicméně lze předpokládat, že když s námi sdílejí způsob jakým vnímáme děj na plátně, dodržují i obdobné střihové zákonitosti.

Několik příkladů pro začátek. Začněme dvěma jednoduchými a všedními a pak si konečně dopřejme filmovou perlu.

Příklad První:  Fotbalový (nebo hokejový, či jiný) zápas. Hráči týmu A mají branku na pravé polovině hřiště (z pohledu kamery), tým B na levé. Pokud tedy vidíme útočníka A běžet zprava doleva, víme, že jde do ofenzivy. 

Jak to víme? Protože přenosový štáb dodržuje Pravidlo osy. Kdyby totiž osu - v tomto případě definovanou spojnicí branek obou týmů - překročil, diváci by v televizi viděli útočníka A, který zdánlivě běží proti vlastní bráně (obdobně to funguje i tenisu, kde je však osa dána sítí).

Občas se takový záběr používá při opakování nějaké akce, ale vždy je v takovém případě použit titulek Reverse angle, aby se předešlo omylu.

Příklad druhý:  Rozhovor dvou lidí. Stojí jeden proti druhému a svými pozicemi definují osu (viz obrázek). Dokud se kamera drží na "své" poloroviny, vše je v pořádku a záběry navazují. Jakmile ale kamera osu překročí, oba hovořící lidé si náhle vymění pozice.

Co s tím? Osa není pevná čára - může se pohybovat, když změní svoji pozici mluvčí (prostě se jedna z hovořících osob posune jinam), nebo se kamera přes osu přesune plynule (jízdou) tak divák pochopí, co se děje a nijak ho to nevyruší.

A může být hůř! Přidejte třetí osobu, nebo nechte obě osoby hovořit za jízdy v autě a rázem vám přibývají osy (a návaznosti pohybů), na které je třeba dát pozor... Naštěstí je Pravidlo osy důležité především pro dva záběry, které po sobě bezprostředně následují (nebo logicky navazují).

Chcete vidět, jak to vypadá, když se osa překročí? Ve filmu Moulin Rouge (Baz Luhrmann, 2001) k tomu dojde několikrát - zejména ve scéně která bývá označována jako Elephant Song Medley (zejména v okamžicích, kdy se střihá z vnitřku budoáru Satine do pohledu zvenčí).

Příklad třetí:  Glum! Glum! 

Ve filmové adaptaci Pána prstenů (Peter Jackson, 2001-2003) patří mezi velmi populární ty scény, kdy Glum vede vnitřní (poměrně hlasitý) dialog se Sméagolem. Procítěný herecký projev Andyho Serkise, ale sám o sobě na takovou scénu nestačí...

Schválně - zkuste si tu scénu pustit a vypněte zvuk - i když je na scéně jen jedna osoba, vypadá to, že se opravdu hádají dvě. A tu hádku navíc divák přijme bez sebemenšího zadrhnutí.

To je kouzlo Osy. I když zde žádná ve skutečnosti není, záběry na Gluma hovořícího se Sméagolem se tváří jako by existovala! Kochejte se, studujte to, žasněte! Právě zde Peter Jackson (spolu s celým štábem) ukázal, že opravdu umí své řemeslo.

A teď důležitá poznámka! I Zákon osy lze porušit - je-li uměleckým záměrem vyvolat dezorientaci a zmatek, ale to si mohou dovolit jen skuteční mistři... Doma tohle nezkoušejte!

Jsem LARPový dinosaurus

Občas, když se dívám na vývoj kolem sebe, musím smutně konstatovat, že stárnu. Jak jinak si vysvětlit, že mě stále častěji popadají tendence říkat si, jak to bývalo lepší, když jsem byl mladší?

Pán Prstenů 2008

V LARPech to platí dvojnásob. Sice jsem nebyl jedním z průkopníků "živých her" u nás, ale do vlaku jsem naskočil ještě v době, kdy se teprve pomalu rozjížděl a LARPy zatím hledaly svou tvář. Byly to doby, kdy si gotický stan na akci vozili jen ti, kdo byli opravdu hodně bohatí (a i ti ho většinou měli půjčený od své domovské SHŠ) a hlavní příběhy se točily především okolo sporů dvou či více stran (a jejich armád) na ose dobro/zlo. Všem v podstatě stačilo dobře si zašermovat, večer popít medovinu a víno z dovezených zásob a když náhodou zavolala příroda, vyrazilo se s lepíkovým svitkem a lopatkou do hloubi lesa.

Dnes už si podobnou idilku odpustím - táhne mi na třicítku a spánek pod celtou, s pláštěm sloužícím namísto spacáku (a s jednou nohou ve vyhaslém ohništi) už nějak nepovažuji za tu pravou romantiku (mimochodem - ToiToiku považuji za dar z nebes), ale přesto mi určitá naivita a ochota bavit se (navzdory nepřízni podmínek) u spousty dnešních her chybí.

Legendy 3 (2011)

Když jsem tento víkend pořádal třetí díl Legend (viz záznam ze září), uvědomil jsem si, že jak strašně mimo hlavní proud dnes stojím. Hra se neodehrávala v jedné místnosti s předem připravenými postavami a detailně rozplánovaným dějem, ani neměla velkolepou výpravu v exteriérech (s kompletním zázemím). Měli jsme sice polopenzi a vytápěný srub s více než 5 místnostmi, ale postavy si hráči z valné části připravili sami a já jim jen postavil kulisy a rozdal pomyslné karty do začátku. 

Výpravnost? Celkově žádná. Stylové skafandry, 3D stavebnice a dvě pistolky na pěnové náboje nejsou žádné terno, ale kupodivu to nebyla překážka. Hráči brzy dokázali většinu herních předmětů (kterém mě ani nenapadly, že by ve hře mohly být třeba) nahradit čímkoliv, co bylo po ruce - foukací fixy se tak staly injekcemi se sedativy a kus prkna pneumatickým kladivem, aniž by se průběh hry nějak zdržel. Hráči si opravdu hráli, namísto toho, aby se jen snažili naplnit předpřipravenou roli (což pro mě bývá nejvíce stresující prvek většiny komoráků), a já za to jim vycházel vstříc kdekoliv jsem mohl... Z hlediska náročnosti na práci organizátora je to koncentrované peklo, ale výsledek byl více než uspokojivý (zásluhu má i malý počet hráčů - být jich dvojnásobek, nedalo by se to asi zvládat bez pomoci dalšího organizátora).

Věk hněvu: Píseň vlků (2003)

O co mi tedy jde? O radost ze hry.

Sám na sobě cítím, jak mě tlak na to, abych co možná nejlépe zvládl vymezenou roli v připravené hře, omezuje a brzdí v prožívání. Výjimečně se můžu nechat příběhem pohltit, je-li mi zvolená postava dostatečně blízká, ale většinu času jde jen o kalkul, kdy pro mě je výhrou to, že se udržím v roli a předvedu dobrý herecký výkon pro ostatní hráče. Později takový zážitek zhodnotím jako dobrý - podobně jako odehrání kvalitního divadla, ale celý ten kolotoč okolo kvality kostýmů, (psycho)analýzy postav a detailně propracovaných příběhů mě nějak neuspokojuje. Je to stejné jako stavět LEGO podle návodu - je to fajn, ale ta pravá zábava pro mnoho lidí přijde, až když se návod ztratí a staví se jen podle vlastní fantazie.

Nechci změnu. Je fajn, že existují malé komorní LARPy i velké nákladné akce (jako třeba Projekt Systém), ale chci mít možnost od toho utéct k nezávislé hře, kde se nebude koukat na detaily a striktní pravidla, ale na zábavu (důvod proč mám tak rád Bezkrálí, které na tom staví). Tento formát je totiž překonaný jen zdánlivě a stále má co nabídnout a já budu rád za každého organizátora, který se nebude bát podobně (organizačně) archaickou akci uspořádat, podobně jako jsem to teď udělal třeba já.