10 minut - Adaptation

Adaptace (Spike Jonze, 2002) patří mezi filmy, které jsem dlouhodobě měl kdesi na svém seznamu filmů, které chci vidět (ale pořád na ně zapomínám a odkládám to). 

Měl jsem na něj zálusk hlavně kvůli unikátní Cageově dvojroli (nepočítám Face/Off, které se tomu blíží), i tomu, že jej provází svébytná pověst filmu na pomezí reality a fikce.

Navíc od scenáristy Charlieho Kaufmana jsem už viděl Confessions of a Dangerous Mind (George Clooney, 2002) a Eternal Sunshine of the Spotless Mind (Michael Gondry, 2004), takže jsem byl právem zvědavý na jiné jeho práce... Čili, doporučení od Báry mi přišlo vhod.

Mnohé filmy staví na okázalém úvodu - hudba, umělecké záběry, propracované titulky... cokoliv, co upoutá pozornost. Adaptace na začátku nemá nic z toho. Pouze černou plochu, na které se v dolní části objevují úvodní titulky, a v pozadí zní Cageův neurotický monolog, v němž rozebírá něco, co téměř každý důvěrně zná... A to trvá více než minutu a půl!
V rozboru All That Jazz jsem zmínil úžasně krátkou expozici hlavního hrdiny - beze slov, pomocí několika záběrů. V Adaptaci dosáhli podobného efektu jinými prostředky. Scenáristovo filmové „alter ego“ toho na sebe poví dost k tomu, aby bylo jasné, s jakým člověkem máme co do činění.
Zdá se to laciné, ale pro tenhle druh hrdiny je to geniální - pozornost není ničím tříštěna. Zůstává jen ten otravný hlas a neurózy...

A pak následuje trochu zmatečné střídání prostředí i času... natáčecí plac filmu Being John Malkovich (také Spike Jonze, 1999), respektive jeho reimaginace, Hollywood před 4 miliardami let (tak trochu WTF moment), luxusní restaurace a pracovní schůzka ohledně adaptace knihy Zloděj orchidejí (neurotický monolog included)...
A úryvek ze Zloděje orchidejí (asi?)... což vypadá na zajímavý mikropříběh, který bude uvnitř velkého příběhu o Charlie Kaufmanovi (filmové verzi skutečného Charlie Kaufmana, který vlastně nemá až tak moc společného s reálným Kaufmanem a... sakra!).
Najednou se tu prostě ukáže spousta dalších vrstev a těsně před dovršením 10 minut se objeví Kaufmanovo dvojče! WTF!

Chci říct, že tenhle film nebude jednoduchý. Ani Eternal Sunshine of the Spotless Mind nebyl jednoduchý a tohle bude zřejmě jízda na podobné vlně. Mystifikace vedle které budou Mňága - Happy End (Petr Zelenka, 1996) a Rok ďábla (Petr Zelenka, 2002) vypadat hodně realisticky.

Ale i přes jistou zmatenost a dojem nepřístupnosti (teď mě napadá, že i ten film je tak trochu neurotický!) je hrdina Charlie zajímavý. Diváka chtě nechtě zajímá, co se s ním stane. Jak si poradí s adaptací Zloděje orchidejí. Jak dopadne ta rozehraná scénka z knihy... A co je sakra s tím jeho bratrem!

Vlastně nevím, co od toho filmu čekat dál. To je tak trochu Kaufmanova obchodní značka - hraje si s divákem i příběhem. Mám snad i trochu obavu, zda film pochopím. Bojím se odhadovat, kam bude děj směřovat.
Ale přesto se chci podívat dál (při sledování jsem zapomněl na čas a přetáhl o pár minut). Jsem více než zvědavý.
Takže dobrá práce, Charlie (a Spikeu).

Rád bych poděkoval Sony Pictures Movies & Shows za umožnění sdílení tohoto videa.

10 minut - All That Jazz

Zařadit All That Jazz (Bob Fosse, 1979) mezi zkoumané filmy bylo trochu nefér, protože když jsem ještě chodil do školy, byl tenhle film uveden jako jeden z příkladů geniální expozice hlavního hrdiny (i když nám ho nepustili), takže jsem k úvodním 10 minutám filmu nepřistupoval úplně nezaujatě.

Na druhou stranu, nemám moc rád muzikály, takže by se to mělo vyrovnat... Snad.

Začnu hned z kraje: úvodní titulky se omezují pouze na titul filmu vyvedený v estrádním stylu pomocí žárovek (o něco agresivnější pro oči, ale zároveň originálnější než  neonový poutač), na pozadí přitom zazní pár slov dávajících jednoznačně najevo, že jde o showbusiness a zkoušku orchestru, který následně odehraje i krátké hudební téma.

To zabere zhruba půl minuty. Už i to samo o sobě ale naznačí, v jakém prostředí se bude film odehrávat.

Prozatím ale úvod neklade žádné zásadní otázky. Není důležité, kdo diriguje orchestr, co znamená nápis. Jde jen o pocit z prostředí.

A pak přijde představení hlavního hrdiny - a je skutečně tak geniální, jak mi ve škole říkali.

Za méně než minutu se o něm dozvíme tolik informací, že se to zdá až neuvěřitelné.

Sledujte se mnou: kašel silného kuřáka, audiokazeta s Vivaldim, aplikace očních kapek (a ty oči rozhodně nevypadají právě svěže), šumivý aspirin, plakát z estrády vedle zrcadla, cigareta i během sprchování, léky na předpis (na bázi amfetaminu)...
Nic konkrétního, ale pocit z postavy je jasný - rozhodně to není svatoušek, který si upírá požitky. Dojem z postavy je tím hotový - teď už se jen s každým dalším odhalením přidávají kontury.

Snový dialog dvou postav rozebírajících život a chůzi po laně pak působí trochu nepatřičně, skoro cirkusově, zvlášť když zahlédneme cosi, co vypadá jako skladiště v divadelním zákulisí, ale je ještě brzy něco vyvozovat - vyvolává to zvědavost a jistě se brzy ukáže víc (nakonec, z filmu uplynula sotva minuta a půl, včetně úvodního titulku).

Nezbytné: „Showtime, folks!“ a už se vrháme do víru muzikálového světa...

Teď už jen ve zkratce - bez dlouhého vysvětlování se dozvídáme, že hrdina je choreograf, probíhá jakýsi konkurs a on si vybírá své hvězdy. Celé to pozoruje skupinka dobře oblečených vtipkujících mužů, kteří ale působí  více dojmem obchodníků než umělců.

A také je tu žena ve středním věku s dcerou - a v souvislosti s nimi se nám připomene (a trochu objasní) i snový dialog a dvojice, která jej vede. A hrdinův postoj k ženám...

A to je vše, co za deset minut zvládneme.
Značnou část času zabere tanec a zpěv v rámci konkursu, ale i tak máme vykresleného hrdinu, naznačené (možné) konflikty a otázku, co se bude dít dál. Ta je podstatná - tvoří motivaci pro další sledování. Diváka musí zajímat, co se odehraje - není nic horšího než když je mu osud postav lhostejný.

Podle mě tedy All That Jazz ve svých úvodních deseti minutách naplnil jejich účel - zaujal mě a i když film není ten druh, který bych běžně sledoval, kdybych ho zahlédl v televizi nebo šel naslepo do kina, určitě bych nebyl naštvaný a ochotně sledoval dál.
Což mám v plánu...

10 minut

Podle slavného scenáristického guru Syda Fielda (budiž mu země lehká), trvá divákovi zhruba deset minut, aby se rozhodl, zda se mu film líbí nebo ne. 

Pro scenáristu je to prubířský kámen a důkaz jeho schopností - má deset minut na upoutání pozornosti, vytvoření pouta mezi divákem a postavami, naznačení nebo rozvinutí konfliktu, který zaujme...

V případě seriálů je to dokonce ještě méně (přestože musí pracovat s více postavami!).

A protože analýza cizích prací je jednou z forem sebevzdělávání, řekl jsem si, že se prvním deseti minutám budu trochu věnovat a zkusím je rozebrat - dobrých i špatných filmů. 

Jen prvních deset minut nic jiného (u seriálů možná jen pět minut první epizody, pokud nemají pilotní díl ve výrazně delší stopáži). Poté, jakmile skončí scéna, sledování ukončím a udělám si rozbor, třeba se i podívám ještě několikrát znovu, a pokusím se odhalit, jak pracoval a uvažoval autor.

Tohle je samo o sobě dobrý námět na blog, ale nechci se omezovat jen na dobré nebo pro mě zajímavé filmy - nebo dokonce autory. Je to příležitost podívat se i na díly mně neznámá a rozšířit si obzory - vyzkoušet něco, na co bych si jinak nenašel čas.

A třeba některé z testovaných filmů i dokoukat do konce...

Takže bych uvítal tipy a doporučení na filmy, které byste mi pro podobné speciální sledování doporučili, o kterých byste chtěli vést debatu nebo by vás prostě zajímal můj úhel pohledu.

Pište mi do komentářů, do pošty nebo mi to klidně řekněte osobně až mě potkáte. Myslím, že jeden článek měsíčně s až třemi filmy bych měl snadno zvládnout (pro začátek rozumná porce, podle náročnosti pak přizpůsobím tempo).

Nebo se klidně můžete pokusit o vlastní rozbor. Když bude mít co sdělit, klidně ho uveřejním (ale nebudu dělat korektury). Bude zajímavé přečíst si i úryvek od někoho jiného, ne?

Napadlo mě také, ale to ještě musím vyřešit právně, zda bych na svůj kanál na YouTube nemohl nahrát oněch úvodních 10 minut z rozebíraných filmů (doplněných o časomíru a infografiku), tak, aby se to vešlo do vzdělávací autorské licence (zatím se zdá, že bych se teoreticky mohl vejít do amerického pojetí fair use).

Původně jsem tuhle (jen kratší) výzvu uveřejnil na Facebooku a G+, ale rychle mi došlo, že ne všichni čtenáři se rekrutují z mých známých (a jejich známých). Za toto opominutí se omlouvám. ;-)



EDIT: Zatím se na seznam dostaly tři filmy (a už jsem s jejich zpracováním začal - přeci jen jde o 10 minut z každého): All That Jazz (Bob Fosse, 1979), Adaptation (Spike Jonze, 2002) a The Station Agent (Thomas McCarthy, 2003). Ani jeden jsem donedávna neviděl, i když o prvních dvou jmenovaných jsem už slyšel.
Čekám na vaše další tipy.

Střihové chyby v seriálu

Nestává se příliš často, že bych mohl demonstrovat nějakou střihovou chybu na příkladu z odborné praxe.

Ne, že by profesionálové nedělali chyby (každý je dělá a kdo to nepřiznal...), ale zpravidla jsou nenápadné, přehlédnutelné a relativně pochopitelné - při své práci v televizi mám pochopení pro drobné „nedorazy“ – koneckonců jde jen o video, ne o stavbu orbitální stanice...

Co jsem ale nečekal byla celá sada elementárních chyb v seriálu Helix americké kabelovky SyFy.
Pro začátek si můžete pustit video - sestřih dvou scén, kde je to poměrně dobře patrné (může obsahovat drobné spoilery, ale je to ze samého počátku seriálu, takže nic zásadního).

Rád bych porotkl, že nemám nic proti skokovému střihu, je-li rozumně užitý (v druhé scéně videa mi třeba až tak moc nevadí, i když je relativně zbytečný) a stejně tak věřím tomu, že se možná časem najde dramaturgický důvod pro použití střihu přes osu, ale v těchto případech to bylo naprosto zbytečné.

První scéna je chůze dvou osob chodbou a jejich rozhovor. Není to dlouhá chodba a časové skoky ve střihu nejsou delší než pár sekund. A velikost ani úhel záběru se prakticky nezmění. Dokonce to vypadá, že závěr byl točen na jedeno jetí a při střihu se jen vynechávaly odmlky v řeči.
Zbytečné, samoúčelné a chybné.

Druhá scéna v laboratoři pak měla zřejmě navodit atmosféru strachu a zmatení pomocí skoků z jedné strany filmové osy na druhou. Opět – téhož mohlo být dosaženo jinými způsoby a podstatně čistěji. To, že se hrdinka dívá střídavě na jednu a druhou stranu je spíše rušivé než cokoliv jiného.

Stále si nejsem jistý, zda ze strany autorů seriálu nešlo o umělecký záměr, ale ten bych čekal spíše tam, kde bude mít opodstatnění. Uvedené scény nejsou jediné případy, kdy k chybám došlo, ale ve chvílích, kdy bych naopak předpokládal, že budou použité nějaké agresivní moderní postupy, k ničemu takovému střihač nesáhl a držel se osvědčených triků (nebo jsem alespoň nepostřehl, že by porušoval pravidla, což obvykle znamená, že šlo o funkční techniku).
Celkově mám dojem, že ze strany SyFy jde o nejapný žert. 90 % diváků si pravděpodobně nevšimne ničeho neobvyklého, 9 % to bude jedno, i když si všimnou, ale profesionálové (zbylé 1 %) budou trpět.

Je to nějaká hra? Pomsta? Úspora na postrodukci? Experiment? Co na to Jan Tleskač?