Vlogujte, máte-li o čem! (1. část)

V říjnu loňského roku jsem zplodil článek Web seriály, video blogy a jiné pořady..., ve kterém jsem načal téma videoblogů, které tvoří protiváhu psanému textu a mohou být i prvním krokem k nastartování kariéry ve filmovém průmyslu (nebo i prosté sebepropagaci). Nezávisle na tom jsem také (ryze amatérsky) pomáhal několika velmi šikovným lidem s jejich vlastní tvorbou v rámci videa.

Začnu ale trochu zeširoka.

Triumvirát

Každý autor potřebuje zpětnou vazbu a konstruktivní kritiku ke své práci. Pochvala od maminky nebo kamarádů je možná fajn pro ego, ale začínajícímu pisálkovi (fotografovi, filmaři,...) spíše škodí, než aby jej profesně posunula dál.

Občas pomůže slovní hodnocení porotců v literárních soutěžích, občas člověk narazí na neúprosného, ale férového, kritika přímo ve svém okolí (vyvažovat zlatem!). Vždy ale tyto možnosti nebývají k dispozici.

Proto se trojice autorů povídek a zasloužilých literárních porotců (Karel „Sikar“ Doležal, Olga „Cirrat“ Xaverová a Anna „Ekyelka“ Murdochová ) rozhodla vyjít začínajícím literátům vstříc a založila Triumvirát jehož hlavním smyslem je poskytovat rady začátečníkům a zprostředkovávat objektivní zpětnou vazbu (za předem určených podmínek).

I když je Triumvirát zaměřen především na českou literární scénu, některé články se dotýkají témat, která by měl mít každý správný dramaturg a scénárista v malíku, a proto myslím, že rozhodně neuškodí si sem tam nějaký článek přečíst (třeba jak (ne)napsat přirozený dialog nebo jak vybudovat dramatický oblouk, který není nudný a předvídatelný).

Ale ještě před založením Triumvirátu se Sikar s Cirrat rozhodli k něčemu, co mezi porotci a kritiky není úplně běžné: šli s kůži na trh a natočili sérii videí, ve kterých podrobně rozcupovali povídky z literární soutěže New Weird, přičemž zachovali anonymitu autorů, ale nemilosrdně pranýřovali jejich do očí bijící chyby. Učinili tak pochopitelně až poté, co odevzdali svá individuální hodnocení organizátorovi soutěže a začali spolu rozebírat své dojmy bez rizika, že se vzájemně ovlivní.

První videa

Série 4 videí věnujících se New Weird mě nenechala chladným.

Co si budeme vykládat - sice se v nich probíraly zajímavé věci, ale forma zůstala daleko za obsahem. Špatně srozumitelný zvuk, absence střihů tam, kde byly palčivě potřeba, neúměrná délka a kompozice.

I jako jednorázový počin se to obtížně sledovalo a bez mučení přiznám, že jsem vydržel pouze první dva díly, které jsem pojal spíše jako rozhlasový podcast, než abych video opravdu sledoval.

Ale protože mám na kritiku podobný názor jako Triumvirát, nenechal jsem si připomínky pro sebe a navrhl jsem pár zlepšováků, což vyústilo v kavárenské setkání, kde jsem protagonistům videa vyložil jak efektivně mohou (s minimem námahy) získat efektnější výsledek.

Další dvě videa

Karel Doležal

U dalších dvou videopočinů (zabývajících se některými literárními nešvary a také pokusem o žánrovou definici) jsem viděl znatelné zlepšení (a cítil jsem se jako hrdý trenér když jeho svěřenec uspěje v prvním klání) i když jsem stále věděl, že výsledek není dokonalý. A že takový ještě dlouhý čas nebude.

Zejména mě trápil problém barevného podání, kompozice, nepříliš šikovných střihů a hlavně délky nepřiměřené obsahu (toho bylo požehnaně, ale skoro půl hodiny na jedno téma je úkol hodný velmi vytrvalého diváka).

Jak jsem již ale podotkl, zlepšení bylo viditelné a v daný moment mělo smysl přejít od obecných chyb k těm konkrétním - soustředit se na ně a postupně je odstranit.

Naznačil jsem své výtky a bylo mi nabídnuto, abych se zúčastnil natáčení dalšího videa a zasáhl přímo do samotného zrodu...

Rumové video

Tématem (zatím) posledního vlogu Triumvirátu byl rum a jeho přítomnost v povídkách. Asistoval jsem především jako obsluha kamery (fotoaparátu) a skript, což nejsou právě úlohy ve kterých bych vynikal (spíše naopak). 

Nicméně jsem mohl předvídat možné zádrhele při střihu a pokusit se jim předejít už ve fázi samotné produkce - třeba i tak, že zaznamenám místa, kde bylo žádoucí střih překrýt ilustračními obrázky namísto přípustného jump-cutu. Zkrátka jsem umožnil autorům, aby se soustředili především na to co chtějí říct, hlídal je aby to řekli dobře, a snažil se předejít problémům.

Olga Xaverová

Nutno uznat, že i pro mě to byla cenná zkušenost. Od stolu se ohledně vlogů radí snadno, ale i když jsem se v ničem zásadním nemýlil, praxe prostě vypadá trochu jinak (zejména, když nedisponujete odpovídající technikou).

Ani Rumové video ale není dokonalé - a to vím i navzdory tomu, že jsem se na něm do jisté míry podílel a mám tedy (pozitivně) zkreslený úsudek. Rozhodně by bylo fajn zapracovat na zvuku, mít dopředu připravený scénář (a případně i improvizované čtecí zařízení), s tím souvisí i možnost víc si pohrát s velikostí záběrů a jejich střídáním...

Ovšem posun od Hodnocení New Weird k Rumu je neuvěřitelný - na 15 minutách tu jsou relativně zábavnou formou podány důležité informace a navíc má smysl opravdu sledovat, co se děje v obraze - už to je samo o sobě důležitý milník - předtím by býval opravdu stačil upload zvukového záznamu ve formátu mp3 (respektive MPEG 2 - layer 3) a rozdíl by nebyl takřka znát.

Jak tedy začít s vlastním vlogem?

Předpokládejme, že máte téma, kterému se dokážete dlouhodobě věnovat. Mluvíte o něm při setkáních s přáteli, lidé za vámi chodí pro radu, rádi o něm získáváte informace. Možná nejste na slovo vzatý odborník, ale vaše nadšení je nakažlivé a máte pocit, že by bylo dobré sdílet informacemi s lidmi, kteří by je jinak museli nacházet mnohem komplikovaněji. Vy jim tu cestu chcete ušetřit a rádi to pro ně budete dělat i zadarmo...

Tak jsem se k psaní tohoto blogu dostal já.

Ale to ještě nestačí. Předpokládejme, že buď vy nebo někdo z vašeho okolí má k dispozici kameru (nebo fotoaparát - mobilní telefon příliš nedoporučuji, i když novější modely jsou použitelné) a dokážete se srozumitelně vyjádřit. Což by měl posoudit někdo jiný než vy - mnoha vlastních řečových vad si překvapivě ani nejsme vědomi.

A navíc vám nevadí, že možná budete terčem posměchu a nevybíravé kritiky.

Gratuluji! Pokud výše zmíněné splňujete, možná byste měli o založení vlogu uvažovat. Nejspíš na něm nevyděláte balík peněz (pokud nebude anglicky a ani pak není úspěch zaručen), ale dost pravděpodobně si najde svou diváckou základnu a vaší práci se tak dostane patřičného ocenění.

Jak začít, na co si dát pozor (než si najdete vlastní styl) a čím si usnadnit práci, rozeberu v pokračování tohoto článku - pokud jsem vás tedy uvedl v pokušení to zkusit, určitě si ho nenechte ujít. ;-)

P. S.: Než někdo položí ten dotaz: já sám se moc na video blog necítím. Moje dikce (výslovnost) není dobrá a obnáší to příliš mnoho práce (a já články píšu v těch vzácných chvílích volna). Navíc zatím nemám vhodnou nahrávací techniku (u střihu je to jiné, ale bez kamery je to marná snaha).

Určitě časem plánuji nějaká ilustrační videa k Pokročilým formám střihu, ale i na to si jistě najdu někoho, kdo mi namluví audiokomentář.

Autorské sestřihy - Blade Runner

Absolutní klasika mezi Director's Cuty - mimo jiné už jen proto, že k dnešnímu dni existuje sedm různých verzí filmu a všeobecně se tvrdí, že to byl první film u kterého se k vytvoření DC verze vůbec přikročilo v návaznosti na možnost domácích video projekcí (což nemám ověřeno, ale jsem poměrně nakloněn tomu věřit).

A vlastně ani v případě sedmé verze (tzv. Final Cut) není zcela jisté, zda je Ridley Scott zcela spokojený s výsledkem, takže se možná tahle sada ještě rozšíří.

Do následujícího výčtu nezahrnuji někdy zmiňovanou, téměř 4 hodiny dlouhou, pracovní verzi, která byla promítána jen úzkému okruhu lidí ve štábu. Ta prý byla nadšeně přijata, ale ani lidé znalí scénáře (včetně režiséra Ridley Scotta) nedokázali definovat, o čem film vlastně je.

Workprint prototype version (1982)

Na tuhle verzi pravděpodobně jen tak nenarazíte. Byla zkušebně promítána v Denveru a Dallasu v březnu 1982 a setkala se s tak vlažným přijetím, že bylo rozhodnuto vytvořit pro kina úplně jiný sestřih.

Od běžné kinoverze se liší tím, že neobsahuje voice-over, i když po smrti Roye Battyho (Rutger Hauer) Deckard (Harrison Ford) mimo obraz provede určité zhodnocení celého případu.

Podle dostupných informací také film neobsahuje „Sen s jednorožcem“ ani takzvaný „Štastný konec“ se záběrem na auto jedoucí krajinou. Vlastně, když budu důsledný, film neobsahuje ani všechnu hudbu a nemá větší část titulků (třeba závěrečné zcela chybí).

Kromě testovacích projekcí se film promítal také v letech 1990 a 1991 v San Franciscu a Los Angeles, kde byl studiem vydáván za oficiální Director's Cut (bez Scottova vědomí). Pozitivní přijetí této verze publikem pak přesvědčilo studio Warner Brothers, že má smysl vydat skutečný DC. Což je paradoxní, protože jak již bylo zmíněno, stejná verze donutila studio k vytvoření oficiální kinoverze.

Naposledy se pak uvedený sestřih objevil na 5 diskové speciální edici při vydání Final Cutu...

San Diego Sneak Preview (1982)

Kromě tří přidaných scén prakticky totožná jako oficiální americká kinoverze.

Tyto scény obsahují podrobnější představení Roye Battyho, Deckardův pokus o nabití zbraně (poté co mu Batty zláme prsty) a na závěr pak odjezd Rachael (Sean Young) s Deckardem do zapadajícího slunce...

Tyto scény se nevyskytují v rámci žádné z existujících edic (a verzí, včetne Final Cutu) a uvedený sestřih byl promítán pouze jednou jedinkrát - v květnu 1982.

American theatrical release (1982)

Oficiální kinoverze měla premiéru 25. června 1982 a je opravdu tak špatná, jak se o ní tvrdí.

Voice-over, který měl posloužit k prohloubení noirové atmosféry (a také k objasnění děje nepozorným divákům) byl napsán scénáristou, který s filmem jinak neměl nic společného (přestože již existoval oficiální, Scottem připravený text) a tvrdí se, že Harrison Ford, který jej podle smlouvy musel namluvit, svou práci záměrně odbyl v domnění, že se stejně nakonec nepoužije (později to v rozhovoru pro časopis Playboy popřel).

Ve zkratce se dá říct, že tato verze je ve své podstatě výsledkem nijak nekonzultovaných zásahů studia do konečné podoby filmu (na základě reakcí testovacího publika v případech zmíněných výše). Sám Ridley Scott film v této podobě považuje za extrémně špatný a nehlásí se k němu.

Criterion Edition (1982)

Častěji označováno jako International theatrical release nebo International Cut.

Prakticky identický jako jeho americký bráška, pouze s tím rozdílem, že tři jeho scény jsou o něco brutálnější (protože diváci v USA jsou slečinky a mohl by je rozhodit pohled na trochu krve). :)

Zmíněné scény jsou součástí Final Cutu a spíše jen umocňují násilnost situace, než aby přinášely něco výrazně nového (pokud tedy třeba vydloubnutí očí při konfrontaci Battyho a jeho stvořitele nepovažujete za bonus).

American broadcast version (1986)

Totožná jako americká verze promítaná v kinech, jen drobně upravená ze strany CBS, aby obsahovala méně násilí, nahoty a expresivních vyjádření (tj. aby mohla být vysílána v televizi).

Tahle verze byla (s největší pravděpodobností) mým prvním setkáním s Blade Runnerem před mnoha lety. Byla v televizi vysílána až po půlnoci a přišla mi neskutečně nudná - naprosto jsem nechápal proč je ten film považovaný za takový kult... Naštěstí jsem po letech našel odvahu to zkusit znovu.

Director's Cut (1992)

Režisérský sestřih je reakcí na (výše zmíněný) experiment s Workprint verzí v letech 1990 a 1991, a představuje zásadní zlom ve vyznění příběhu.

Film konečně dal divákům možnost vlastního výkladu a nebál se zapojení nejednoznačných prvků. Příkladem budiž právě sen s jednorožcem, který mohl znamenat, že Deckard je replikantem. Film navíc končí zavřením dveří výtahu a úplně tak škrtá „šťastný konec“ při jízdě krajinou.

Mám za to, že to byla právě kombinace špatného (ale ambiciózního) filmu, který již vešel do povědomí diváků, a jeho podstatně lepší  autorské verze, co Blade Runnerovi získalo pověst kultu. Ten totiž podle všeho začal právě zde...

Ridley's Scott Final Cut (2007)

Osobně považuji tento film (a právě tuto verzi) za mistrovské dílo moderní science fiction. Vyčištěné a digitálně upravené záběry ve vysokém rozlišení a doplněné scény jsou však jen vrcholek ledovce.

Mnohé z původních střihů byly zjemněny a dotaženy k dokonalosti (například Deckardovo bloudění po střechách při konfrontaci s Battym je zkráceno, aby filmu neubíralo na tempu). Navíc přibyly detaily, jako například to, že v policejní vysílačce se kromě angličtiny ozývá i němčina, japonština a švédština...

Všechny tyhle detaily ale sledují jediný cíl - vyprávět příběh, který se divákovi dostane pod kůži. Nakonec je totiž jedno zda je Deckard člověk nebo replikant (i když současní režiséři by z toho jistě udělali hlavní závěrečný plot twist), podstatné jsou jiné otázky, které cestou k tomuto zjištění vyvstanou.

Blade Runner totiž diváka nutí aby přemýšlel o tom, co vlastně znamená být člověkem a jak naplní omezený čas, který mu je na světě dán. Skrze příběh o umělých lidech s omezenou životností a lovci, který je má zastavit, nás tak vrací k samým základům filosofie...

„Quite an experience to live in fear, isn't it? That's what it is to be a slave.“

Roy Batty