Syd Field (1935 - 2013)

17. listopadu tohoto roku nás opustila jedna z ikon (nejen) americké scénáristiky - Syd Field.

Bohužel jsem tuto událost úplně minul a o tomto úmrtí jsem se dozvěděl až dnes - ale nedá mi to, abych alespoň krátce nevzpomněl odkaz toho to génia.

Zdroj: wikipedia.org

Jeho jméno jsem tady na blogu již nejméně jednou zmínil - přinejmenším v souvislosti s jeho knihou Jak napsat dobrý scénář, která by měla  být povinnou četbou pro kohokoliv, kdo to s filmem míní vážně.

Ale Field byl autorem i dalších knih, vedl scénáristické kurzy, workshopy a pracoval jako čtenář autorských scénářů pro filmová studia (ten chlápek, který se dokáže podle pár stránek rozhodnout, zda váš text stojí za to, aby se na něj podíval někdo, kdo by jej mohl být ochotný zaplatit).

Sám se praxi příliš nevěnoval, ale učil a inspiroval mnoho významných scénáristů i režisérů (dokonce i tuzemských).

Je mu také přičítána jedna typicky americká záležitost - tříaktové členění děje (setup - confrontation - resolution) namísto klasického pětistupňového členění podle antického dramatu (expozice - kolize - krize - peripetie - katastrofa) jak je u nás učí například David Jan Novotný.

Ne, že by ve výsledku nebylo jedno, kterou metodu autor při psaní scénáře uchopí. Hlavní je, když ji dobře zvládá...

Díky, Syde, za vše, co jsi nás dokázal naučit...

Tajemství (nejen) ve filmu

S filmovými hrdiny jsou jen problémy. Nedají se pořádně zabít, všechno stihnou na poslední chvíli a kdykoliv máte pocit, že víte, co od nich čekat, tak se vytasí s nějakou novou schopností... A jako by to nebylo málo, mají pořád nějaká tajemství.

Když Sikar pro Triumvirát napsal článek o hrdinech a jejich práci, vzpomněl jsem si na několik filmů, kde je expozice (představení) hlavního hrdiny provedena obzvláště zajímavým způsobem, i pár takových, kde je hrdina dokonale zahalen tajemstvím, a nikomu to nevadí.

Tak proč se za takovými příběhy neohlédnout? A proč se do tajemství neponořit hlouběji?

Nic o něm nevíme - a je to cool!

Každý má nějakou minulost a je v pořádku, když se o ní v rámci poznávání hrdiny něco dozvíme, ale je otravné jak se scénáristé často křečovitě snaží ji našroubovat do příběhu, který právě vyprávějí. Autoři pochopitelně musejí o všech postavách vědět první poslední - bez toho se o nich nedá věrohodně psát - ale to automaticky neznamená, že se ve filmu musí objevit úplně všechny informace.

Občas je to až absurdní. Hrdinův nejlepší kamarád ze střední se stává jeho arcinemesis, holka, se kterou krátce chodil v prvním ročníku, je jeho osudovou femme fatale. A ten děda, se kterým chodí do parku hrát šachy je velmistr prastarého řádu, který si hrdinu vyvolil k záchraně světa... Vůbec by mě pak neudivilo, kdyby byl prodavač v trafice přes ulici agent CIA s úkolem hrdinu ochránit před mimozemským-nazi-zombie křečkem jehož přejelo hrdinovo zlé dvojče koloběžkou a zajistilo tak našemu oblíbenci letité trauma jehož překonání je zásadní pro porážku padoucha...

Víte na co narážím?

Občas je ta konstrukce příběhu (a snaha, aby vše souviselo) až směšná.

O to víc si pak člověk užije, když narazí na příběh, který se od podobných věcí dokáže oprostit.

Mám třeba moc rád americký remake Kurosawova Yojimba (1961) s Bruce Willisem - Last Man Standing (Walter Hill, 1996). Mimo jiné i proto, že nejsem úplně blázen do westernů, takže Leoneho verze s Eastwoodem (A Fistful of Dollars, 1964) mě tak nebrala. Navíc tu hraje Christopher Walken a film má výborné tempo.

V tomhle filmu se o Willisově charakteru nedozvíme prakticky nic - dokonce i když se představí jako John Smith, je všem okolo jasné, že to je falešné jméno. Nevíme ani kam jede a odkud přijel... A ničemu to nevadí.

Jistě by se scénáristicky nabízelo, aby byl gangster Hickey (Walken) někdo ze Smithovy minulosti, ale proč do filmu přidávat tak umělý zvrat, když dobře funguje i bez něj?

Podobně tajemný je i Ryan Gosling ve filmu Drive (Nicolas Winding Refn, 2011).
Během filmu se nedozvíme jeho jméno ani nic z jeho minulosti a výzdoba jeho bytu je tak strohá, že by i Sherlock Holmes zaváhal, s kým má tu čest (nebýt ikonické bundy, která postavě dodává trochu lidskosti - i když...).
Je dokonce dost pravděpodobné, že je Goslingova postava (označovaná jako Řidič) ukázkový sociopat. Alespoň já jsem ho tak vnímal, když bez mrknutí oka zmasakroval chlapa ve výtahu.

A v neposlední řadě tu je Porter, o kterém jsem psal v jednom z předchozích článků.
Tetování jasně ukazuje na minulost u námořnictva, v režisérské verzi zmíní, že byl ve vězení a nějakou dobu se živil jako řidič a ochranka prostitutky Rosie... Konec příběhu.
Nevím, jak je to v knize (a jejích pokračováních), ale ve filmu jako je Payback mě opravdu nezajímá jaké měl hrdina dětství - jen by to brzdilo ústřední zápletku a ubíralo hrdinovi na zajímavosti.

Nejen hrdina

Přehnaná snaha vysvětlovat je ale obecný nešvar. Kdejaká filmová fikce zasazená do prostředí, s nímž není divák detailně obeznámen, si často žádá podrobný úvodní popis... Občas to je dobré (třeba úvod filmu Conan the Barbarian (John Milius, 1982) dokonale rozvíjí epický podtext Howardových příběhů), ale jindy by to nezachránil ani hlas Morgana Freeman (legendární je třeba úvodní text v Alone in the Dark (Uwe Boll, 2005) i když uznávám, že tohle je kategorie sama pro sebe).

Často je člověku až líto, že se autoři filmu nepokusili divákovi nabídnout základní informace poněkud sofistikovaněji - zároveň s představením hrdiny. Prostě nechat diváka, aby zákonitosti světa odhalil sám. případně mu dát jen nutné minimum informací, které potřebuje k pochopení děje.
Příkladem prvního přístupu je začátek filmu Matrix (vizuální orgie plné WTF momentů, které vrcholí zmizením Trinity v telefonní budce - samotné detailní vysvětlení přijde až později během filmu a i tehdy jasně zapadá do děje), ten druhý pak nabízí Princess Bride (Rob Reiner, 1987).

Je to obdoba toho o čem Sikar psal ještě v jiném článku - tedy potřeba divákovi (čtenáři) objasnit a vysvětlit cokoliv se děje nebo bude dít, aniž by pro to bylo skutečně třeba (respektive, aniž by to vycházelo ze samotného příběhu).

Dokonce i Star Wars, které každou filmovou epizodu začínají typickým plovoucím textem, jsou zdrženlivé a prozrazují jen nejnutnější informační rámec.
Divák se dozví kdy a kde se děj odehrává (Long time ago in a galaxy far, far away...) a základní rozestavení důležitých figur, ale nic konkrétního - to se mu odhaluje až s postupujícím dějem. Jediové, Světelné meče, Síla... zkrátka spousta pojmů, které se nikdy neobjasní v plné šíři, což původní trilogii přidává na poutavosti (Midichloriany si strč za klobouk, Lucasi!)

Sci-fi blábolivé tajemnno

Od Space opery je jen krůček ke Sci-fi. A k mému oblíbenému blábolu - cestování časem.
To nejhorší, co může autor udělat, je snaha o dokonalé vysvětlení toho, jak taková cesta časem funguje.

Emmettu Brownovi k vystvětlení stačil fůzní kapacitátor, 1,21 gigawattů a rychlost 88 mph (141,6 km/h).
Doktor se svou TARDIS se nějakým vysvětlováním ani neobtěžuje.
Zabijácký stroj z budoucnosti (s tváří kalifornského guvernéra) se prostě jen svlékne donaha.
A seznam pokračuje...

Pokud není nějaký technický parametr cesty časem součástí zápletky, nemá smysl se mu podrobněji věnovat - divák snadno přijme, že jde jen o kulisu.
Úplně stejně fungují všechny technologie budoucnosti. Replikátory ve Star Treku, cestování nadsvětelnou rychlostí (je jedno zda je to warp, hyperpohon nebo subprostor) nebo cokoliv, co řekne Samantha Carterová ve Stargate. Angličtina pro to má hezké označení Technobabble.

Ale neplatí to jen pro velké sci-fi. Mnoho filmů pracuje s detaily z blízké budoucnosti a ukazuje svět očima futurologů. Jsou to drobnosti - dotykové holografické obrazovky, syntetické potraviny, virtuální inteligence plnící funkci sekretářek... Nic zásadního pro zápletku (většinou) a rozhodně věci, které si nezaslouží vysvětlování.
Určitě by působilo rušivě, kdyby se hrdinové filmu během cesty autem, namísto rozvíjení vzájemného vztahu, zabývali tím, jak funguje motor, který vozidlo pohání (bez toho, že by ty informace později posloužily zápletce).

Obdobně to platí i pro ryzí fantasy - ani tam není třeba, aby byly podrobně vysvětleny detaily fungování magie...

Proč?

Téma dávkování a zatajování informací je mnohonásobně širší než kolik jsem schopný obsáhnout v jednom článku. Nebo v celé sérii článků. Ale jako malé zamyšlení a nahlédnutí za oponu to určitě stačí - je totiž důležité filmy nejen konzumovat, ale také o nich přemýšlet v různých souvislostech a o svých poznatcích diskutovat.
Diskuse a sdílení názorů totiž prospívá celému filmovému průmyslu - šeptanda se sice šíří pomalu, ale nakonec pronikne i ke scénáristům a režisérům. A kdo ví? Třeba z ní budou těžit inspiraci pro svoji příští práci.
Pokud jim tu šeptandu nikdo nezatají.

Začátečník a profesionál

Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nadije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.  

Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé, šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, tytam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme za dnem úkony svého účelu stále malátněji a matněji. 

Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.  

Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkol sám o sobě, ale úkol a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.

M. Horníček - Chvála prvního kroku

Zrovna včera, když jsem pracoval na jednom pořadu, na jehož výrobě se podílím, jsem si tohle moudro připomněl.

Nešlo o nic velkého - právě jsem řešil jak v obraze plynule přejít z barevného záběru do černobílého a vzápětí prolnout na starou fotografii. V podstatě triviální úkol, ke kterému jsem ale přistoupil značně ze široka, a teprve, když jsem měl hotovo, uvědomil jsem si, že jsem stále pouhý začátečník.

Problém nebyl v tom, že bych něco udělal špatně. Tuhle fázi už mám nějaký čas za sebou, takže pokud něco vyloženě (a ve své podstatě téměř vědomě) nezanedbám, chyby tohoto rázu se mi příliš nedějí.

Šlo o způsob, jak jsem zadání vyřešil - tradičně se označuje úslovím: „Jít s kanónem na vrabce.“

Použil jsem správné triky, napojil je ve vhodném místě, využil jsem přirozeného dělení v obraze, aby efekt působil organičtěji - ale použil jsem k tomu nevhodné a zbytečně komplikované nástroje. Téhož efektu jsem mohl dosáhnout za třetinový čas a s použitím výrazně snazších postupů (a hlavně bez nutnosti propočítat efekt, abych si jej mohl zkontrolovat).

Paradoxně, ve svých učňovských letech bych tohle řešit nemusel. Zcela přirozeně bych (ve své omezenosti) sáhl po nástrojích, které jsem měl použít včera, protože jsem nevěděl o existenci těch pokročilejších.

Ty poslouží prakticky stejně dobře a nabízí širší paletu možností, ale nebylo nutné jimi zatěžovat procesor...

Následkem tohoto procitnutí jsem s pokorou váhavě slezl z piedestalu, na nějž jsem sám sebe stavěl v domnění, že jsem již dosáhl jisté zručnosti, která mě opravňuje k zkušenému nadhledu a mentorování. Opak byl pravdou - stále jsem na počátku dlouhé cesty.

Ten pravý rozdíl mezi začátečníkem a profesionálem je totiž v tom, že ti opravdu zkušení a moudří umí efektivně vybírat a používat svěřené nástroje. Nedělají zbytečné úkony navíc - a pokud ano, pak s plným vědomím toho, že si volí delší cestu za účelem obohacení výsledku. Přesně jak píše pan Horníček.