Autorské sestřihy - Watchmen

K Zacku Snyderovi chovám rozporuplné city. Na jedné straně je to zručný režisér, kterému bych svěřil dobře napsaný scénář a výběr hudebního doprovodu, na straně druhé bych mu ale zároveň přidělil několik vysokých chlápků (s ruským přízvukem a svalovou hmotou, za kterou by se nestyděla ani ex-guvernér Arnold) jen proto, aby zajistili, že nebude dělat žádné vlastní úpravy scénáře...

Když někdo začíná na reklamách, je to na jeho práci zkrátka trochu poznat... ;-)

Snyderův génius se nejsnáze pozná na jeho adaptacích komiksů Franka Millera (300) a zejména Alana Moorea -  Strážci (upřímně by mě zajímalo, zda si někdy někdo troufne na ryze pornografické Lost Girls), kde prokázal neuvěřitelnou schopnost držet se předlohy - respektive ji využít jako směrodatný stroryboard - a vzít tak vítr z plachet všem mrmlalům s jejich stížnostmi na rozdílnost filmů a jejich literárních předloh.

Byl dokonce tak důsledný, že mnozí diváci začali v případě Strážců pochybovat, zda lze Snydera ještě označovat za autora a výkonného umělce, když je tak adaptace až tak doslovná...

Strážci jsou klasický příklad toho, co jsem naznačoval už v prvním článku o Autorských verzích - natočeného materiálu bylo prostě tolik, že by byl v kině nekoukatelný a proto se studio (poměrně rozumně) rozhodlo pro zkrácení a umožnilo Snyderovi aby se vyřádil na DVD verzi filmu.
Dalo by se skoro říct, že se jednalo o zcela úmyslný marketingový tah, protože na rozdíl od jiných filmů, kterým jsem se věnoval, nedojde v rozšířených verzích k žádnému významovému posunu.

Komiks

Pokud znáte grafickou předlohu, film vás překvapí jen málo věcmi. Vlastně by se dalo říct, že se jedná jen o rozpohybovanou ilustraci a zásadní je pouze hudební doprovod...

Ale abych Snyderovi nekřivdil - z poměrně pochopitelných důvodů došlo k radikální změně zápletky, která je v komiksu tak komplikovaná, že ji do filmu prostě nešlo převést. Namísto fingovaného útoku multidimenzoinální olihně, který měl sjednotit svět, se tak ve filmu stane hrozbou Dr. Manhattan - ovšem s naprosto stejným výsledkem a bez nutnosti zdlouhavého vysvětlování. I bez něj je film i tak dost komplikovaný.

Jinak ale film věrně odráží komiks - podobou herců, rekvizitami a kostýmy.
I Manhattanovým penisem, který tak šíleně fascinoval divačky a traumatizoval mužské diváky! :-)

Director's Cut a Ultimate Cut

Původně vyšla DVD verze tak, že byl Režisérský sestřih o pouhých 24 minut delší než verze promítaná v kinech a byl doplněn animovaným bonusem v podobě 26 minutového filmu Tales of the Black Freighter, který je v grafické předloze až ve druhém plánu a dotváří tak hlavní motiv Strážců - tedy cestu do pekel dlážděnou dobrými úmysly.

Tato tříhodinová podoba filmu (186 minut) je určena především divákům neznalým předlohy a nemá se za co stydět. Nechává déle vyznít některé záběry a scény, rozšiřuje dialogy a přidává několik málo nových událostí (zejména úmrtí Hollise [původní Nite Owl], které je velmi emotivní)...
Nestydím se říct, že kdyby nikdy nevyšel Ultimate Cut, byl by film v této podobě naprosto vyhovující a vychvaloval bych jej do nebe...

Ale Ultimate Cut vyšel...
Nejsem schopný posoudit nakolik je pochopitelný pro diváky kteří nečetli komiks - přeci jen může být zapojení Tales of the Black Freighter poněkud matoucí a děj okolo novinového stánku zas tak moc změn nepřináší, ale jako fanouškovi předlohy mi právě tahle podoba filmu vyhovuje nejvíc...

Jak už jsem naznačil výše, Strážci jsou mnohovrstevný příběh, kde mají i maličkosti zásadní význam a symboliku.
Příběhy jednotlivých postav ukazují různorodá pojetí vlastního zatracení a pokusů o vykoupení - různé způsoby, kterými nás deformují naše dobré úmysly a potřeba dostát vlastním zásadám. Dokonce i naše vlastní obavy ze změny nebo naopak z toho, že se změnit nedokážeme. A tenhle koncept by bez Příběhů Černé lodě nebyl úplný...

„Never compromise. Not even in the face of Armageddon. That's always been the difference between us, Daniel.“

Roschach

Autorské sestřihy - Payback

Gangsterky a heist filmy mají v mém filmovém srdci zvláštní místo. Navzdory pochybnému tématu zločinu, mají jistou poetiku, a hrdinové těchto filmů – i když jsou to prohnaní kriminálníci – mají cosi jako profesní čest, která vede jejich konání a dělá z nich něco víc, než jen prohnilé prospěcháře.

To je i Porterův případ. S tímhle chlápkem byste asi na pivo nešli – ledy byste toužili  skončit bez dokladů a s přeraženým nosem ve škarpě, ale když ho sledujete jak neúnavně pokračuje ve své výpravě za dlužnými 70.000 dolary, neubráníte se sympatiím.

Odložené natáčení

Payback je režijní (skoro)debut scénáristy Briana Helgelanda (do té doby měl na svědomí jen televizní Tales from the Crypt), který se rozhodl převést na plátna kin knihu Richarda Starka The Hunter (první díl ze série o Porterovi). 

Spojil se kvůli tomu se studiem Icon Productions (vlastněným Melem Gibsonem, se kterým spolupracoval už při natáčení Conspiracy Theory) a během podzimu 1997 natočil syrový (neo)noirový příběh o pomstě a vyrovnávání dluhů.

Bohužel, když Gibson film nabídl studiím Paramount Pictures a Warner Bros., byl odmítnut s tím, že je příliš temný a nepřístupný divákům, a bylo doporučeno jeho přetočení a přestříhání. To ovšem Helgeland odmítl a i když mu bylo nabízeno, aby alespoň zrežíroval nové scény napsané Terrym Hayesem, od projektu nadobro odstoupil. Na prostu režiséra ho proto vystřídal John Myhre, pro nějž to byla první i poslední příležitost se takto realizovat.

Bohužel ale bylo nutné natáčení o rok odložit, protože než se situace okolo filmu vyřešila, Mel Gibson se vrhl na natáčení Lethal Weapon 4 – upravený film se proto do kin dostal až v únoru 1999.

O sedm let později (2006) se Helgeland vrátil, aby dokončil, co začal – a světlo světa tak spatřil Payback: Straight Up (Director's cut -  dále jen DC).

Kinoverze vs Straight Up

Ještě než napíšu cokoliv jiného, musím zmínit fakt, že obě zmiňované podoby filmu jsou velmi dobré. Ani o jedné se nedá říct, že by měla výraznější vady a jejich vzájemný rozdíl je především v tom, že každá vypráví trochu odlišný příběh (byť s téměř stejnými scénami) - a je jen na vkusu každého z nás, který nám bude vyhovovat.

Kromě dějových odlišností je nejmarkantnějším rysem kinoverze doprovodný voiceover (vnitřní monolog hrdiny) a tónování většiny filmu do modré barvy. 

Sám Mel Gibson se vyjádřil v tom smyslu, že by mu film nejlépe vyhovoval v černobílém podání, ale protože diváci si žádají barvy, zvolili raději možnost filmový materiál barevně „posunout“.

Zajímavé přitom je, že takto barevná byla i Helgelandova první verze - teprve v roce 2006 se rozhodl ponechat filmu naturalističtější podobu.

Co se týče vnitřního monologu – mám tuhle vypravěčskou techniku rád. Filmu přidává na noirové atmosféře a pomáhá divákovi lépe se vcítit do hlavního hrdiny. Zároveň je to ale postup, který oslabuje vizuální složku filmu (vždy je to něco za něco).

Ke kinoverzi se voiceover hodí - přeci jen je to příběh o drsném chlápkovi, který se pomstí, zlikviduje padoucha, zachrání hezkou holku a odjede do zapadajícího slunce.
V DC verzi by ale překážel - Porter je tu nekompromisní bijec, kterého zajímají jen jeho prachy a pomsta – a semele kohokoliv, kdo se mu postaví do cesty. Přílišná psychologizace postavy by celý dojem narušila.

Proto ostatně kinoverze začíná v ordinaci ilegálního chirurga (spíš řezníka) operujícího postřeleného Portera, zatímco DC uvede titulek, který poukazuje na to, že Porter má vlastní pojetí pravidel, principů a zásad, jež určují jeho chování, a nijak se nezdržuje vysvětlením, jak je možné, že žije, když si všichni myslí, že je mrtvý... Divákovi má být jasné, že takového borce zastaví až kulka doprostřed čela a i tehdy je lepší si na pohřeb vzít neprůstřelnou vestu a zrušit dlouhodobé plány.


Část té Porterovy nekompromisnosti zůstala i ve zbytku expozice (když poprvé prochází městem) a bylo třeba ji nějak změkčit. Proto například (v konoverzi), když okrádá žebráka, se tento vydává za chromého veterána z Vietnamu a když vyskočí na nohy, Porter jej uzemní s tím, že ho vyléčil.
V DC si prostě jen vezme peníze.

První skutečný problém pro velká studia ale přišel až o něco později, když dojde na kontakt s Porterovou ženou.
V režisérské verzi ji hlavní hrdina poměrně brutálně napadne ve chvíli, kdy zjistí, že má na předloktí stopy po injekcích (a je jasné, že za to můžou drogy), ale je evidentní, že to není pravý důvod rvačky, která následuje.
Jenže i tak to pro nepřipraveného diváka musí být poměrně ošklivý šok z násilí na téměř bezbranné ženě.
Dozvíme se také o fotografii s Rosie a jaký má tato dívka s Poterem vztah (je podstatně jiný než v kinoverzi, kde vše vyznívá ve prospěch toho, že to je jeho milenka a on to ani nijak nepopírá - v DC je jejich vztah víceméně profesionální a o to drsnější je potom zrada Lynn ve flashbacku, který přijde později).

Scéna s napadením v kinoverzi úplně chybí a jediná hrubost, ke které tak dojde, je rána od dveří, když  je Porter vykopne.

Pro pochopení zásadního rozdílu v atmosféře a vyznění obou verzí si můžeme vzít za příklad třeba i Lucy Liu hrající dominu Pearl. V klasické verzi je to zvrácená sadistka a tak trochu komická figurka. Navíc obohacuje film o trochu SM fetiše, což je divácky vděčné.
Ve Staright Up verzi má o poznání méně prostoru a plní spíše funkci spojky na pomstychtivou čínskou mafii (a je směšná jen minimálně).

Podobně pak funguje i Porterova fixace na dlužných 70.000 dolarů. Podle verze je to buď tvrdá zásadovost (nebrat si víc, než na co mám nárok – Staright Up) nebo humorný prvek, kdy už je Porter unavený tím, jak si nikdo nepamatuje částku, kterou pokládá za svůj zasloužený podíl (kinoverze).

To jsou ale (spolu s rozdílnou hudbou) jen detaily, které by sama o sobě nestvořily dva rozdílné filmy z jednotné výchozí suroviny...

Velké změny

Co je úplně jinak? Ve zkratce - pes, Kris Kristofferson, výbuchy a finále.

Začnu psem - i když se nezdá být tak zásadním prvkem, jeho smrt při rvačce u Rosie v bytě je pro diváky zvyklé na kinoverzi (kde je jen zraněn) poměrně silným momentem. Vlastně se dá mluvit o tom, že dotčený pes je jedinou nevinnou obětí násilí během celého filmu.
Je proto pochopitelné, že bývá často zmiňován v rámci výčtu změn jako doklad toho, že je Helgelandova verze výrazně brutálnější.

Mnohem výraznější je ale rozhodnutí přidat do filmu zápornou postavu mafiána Bronsona (Kristofferson), která v DC verzi úplně chybí.
Ta totiž obsahuje pouze anonymní ženskou variantu této postavy, coby vzdáleného hybatele, který se v ději projeví tak, že proti Porterovi prostřednictvím telefonátu pošle své lidi.

Hayes šel o poznání dál – tím, že Bronsonovi dal tvář, jej mnohem víc zapojil do děje a nebylo myslitelné příběh ukončit bez závěrečné konfrontace padoucha a hrdiny, jež se ale nemohla odehrát na nádraží, kam takový boss nemá důvod přijít (rozhodně ne kvůli 70.000 dolarů).
Proto vznikla zápletka s narozeninovými dárky a únosem syna, která, kromě jiného, dělá z Portera nejen bijce s mariňáckou minulostí, ale i prohnaného intrikána (navíc se tím rozvíjí jeho milostný románek s Rosie).

Režisérská verze navíc neobsahuje dva výbuchy, které jsou silně navázané na rozuzlení zápletky kinoverze. První je takřka legendární výbuch auta s čekajícími mafiány za pomoci benzínu a nedopalku cigarety (Co na tom, že by to v realitě maximálně zasyčelo? Je to cool scéna!) - druhý je pak výbuch, který definitivně vyřeší Bronsona...

Mimochodem, je krásně poznat, že film je natočený před teroristickými útoky 11. září 2001. Dva výbuchy v téže ulici a časté přestřelky a celé to vyvolá jen minimální paniku a takřka nulovou odezvu policie.
To je odraz bezstarostné Ameriky ve filmové realitě té doby.

A jsem u závěru filmu - ten má každá verze svůj unikátní a zábavný jiným způsobem.

Kinoverze operuje s únosem Bronsonova syna, malými prasátky jdoucími na trh (k čemuž je potřeba kladivo a sundané ponožky) a poněkud výbušným telefonátem.
Zajímavé je zde využití křížového střihu pro zvýšení napětí – střídají se prostřihy na blížící se mafiány, Rosie bezstarostně čekající v bytě a Portera snažícího se dostat ven z kufru auta. Divácky zajímavá dobrodružná scéna, kterou film vygraduje ke svému rozuzlení.

Proti tomu stojí Helgeland s nádražím nadzemky (takový mix mezi metrem a vlakem), kde Porter postupně likviduje vyslané mafiány a čeká na doručení svých peněz. Přestřelka, jíž situace vyvrcholí, je pak pojatá více než klasicky (řekl bych i strosvětsky) - žádné přehnané skákání a krytí, prostě se střílí, umírá a krvácí – a to vše, dokud jsou k dispozici náboje a cíle...

Závěrem

Mohu jen zopakovat, že obě verze filmu jsou dobré, byť každá jinak.
Kinoverze je plná hlášek, černého humoru, má takový lehký tarantinovský punc (spousta rozdílných postav s dlouhými, ale zábavnými, proslovy) a uspokojivý dobrodružný příběh.
Staright Up je naproti tomu surovější, přímočařejší a staví hlavně na tom, že to, co definuje muže, jsou jeho zásady a principy, kterých se drží...

Podívejte se na obě verze a vyberte si, která vám víc vyhovuje. Který jiný film tohle může nabídnout?

„I think all those stories about you being dead are true. You're just too thick-headed to admit it.“

Rosie 

Nové záhlaví

Určitě jste zaznamenali nové záhlaví blogu a doufám, že se vám líbí stejně jako mně.

Jeho autorkou je Nyemi a já jí tímto chci poděkovat za profesionální přístup s jakým se chopila zadání, které z mé strany bylo značně vágní a neurčité. Těší mě hlavně to, že zvolila neotřelý motiv a vyhnula se tak mnohokrát opakovaným klišé.
A je to samozřejmě trochu morbidní - to nemůže být nikdy na škodu. :)

Nový školní rok tedy začínáme s novým záhlavím a s trochou dobré vůle se dokopu i k tomu, abych pro Střih přes osu koupil i vlastní doménu, i když hosting zůstane nadále na Bloggeru.
Je to takový neobratný dárek pro vás, za nekončící podporu, jíž se mi po uplynulé dva roky dostávalo. Díky. Bez vás bych se na to asi už dávno vykašlal -  a byla by to škoda.