Při psaní předchozího, nepříliš filmového, článku jsem narazil na pojem Čtvrtá stěna. Respektive Boření čtvrté stěny.
Pro lidi alespoň trochu zběhlé v divadle nebo filmové dramaturgii to rozhodně není neznámý pojem a představuje jednu z možných technik, jak vtáhnout diváka do děje a pomoci mu navázat emocionální pouto s hrdinou.
Ve zkratce: Pojem čtvrtá stěna odkazuje na divadelní jeviště, které je ohraničené třemi reálnými stěnami a jednou imaginární zdí, skrze kterou diváci sledují probíhající děj. Tato čtvrtá stěna obvykle tvoří neproniknutelnou bariéru – dokonce i ve chvílích, kdy některá z postav vede složitý monolog směrem k publiku, zřídkakdy překročí tu hranici, kdy přizná, že se je vědoma jeho existence (a toho, že je sledována).
Za dnes už klasické boření čtvrté stěny je považována divadelní hra z roku 1904 Peter Pan (J. M. Barrie), kdy se v jednu chvíli titulní postava otočí k divákům a vyzve je, aby zatleskali, pokud věří na víly, což má zachránit život víle Zvonilce (Tinkebell).
Annie Hall (1977)
Ve filmu
To, čím je Peter Pan pro divadlo, tím je Annie Hall (Woody Allen, 1977) pro film. Nejen, že Allenův hrdina opakovaně hovoří k divákům a vysvětluje jim svůj názor, ale dokonce neváhá do diskuse s diváky zatáhnout i další postavy a také legendárního amerického odborníka na média Marshalla McLuhana.
A to vše především proto, že: „Cítil jsem, že mnoho lidí v publiku má stejné pocity a problémy. Chtěl jsem je přímo oslovit.“
Což z Allenova hlediska dává smysl. Není to nakonec jediná zvláštnost, které se v rámci filmu dopustil.
Nicméně zastavit se jen u Annie Hall by byla věčná škoda. Dnes máme celé (nekompletní) seznamy filmů, kde k proboření čtvrté stěny došlo. A nejde jen o filmy:
Už původní House of Cards (Paul Seed, 1990) byl ve znamení toho, že se hlavní postava (slovo hrdina se zdráhám použít) Francis Urquhart opakovaně obrací k divákům a vysvětluje jim své postoje, americká adaptace (opravdu jste si nemysleli, že by to byl zcela originální nápad, že ne?) tento trend pouze drží.
Podobně se v televizi stále častěji objevují Mockumentary (Kvazidokumenty? Jak to sakra přeložit?) jako třeba The Office / The Office (2001 / 2005), kde jednotlivé postavy komentují své akce s odstupem na kameru, jako v nějaké reality show.
To je ostatně docela zajímavé: v rámci dokumentárního žánru (jakkoliv je třeba parodií, jako právě The Office) jsou interview s respondenty zpravidla natáčena tak, že zpovídaná postava hovoří s někým mimo záběr, ať už je to přímo kameraman nebo redaktor. Plnohodnotné proboření čtvrté stěny ale přichází až ve chvíli, kdy se hrdina otáčí přímo k divákům, což v drtivé většině případů doprovází pohled přímo do čočky kamery. O síle pohledu a významu lidských očí jsem se zmiňoval už dříve, ale jen pro připomenutí: lidské oči a pohled do kamery přitáhnou divákovu pozornost se spolehlivostí srovnatelnou s dělovou koulí hozenou do mísy s pudingem. Proto je obracení se na diváka tak intenzivní.
Klasické kusy
Nebudu zabíhat hluboko do historie (to už jsem splnil s Annie Hallovou). Poslední dekády přinesly spoustu filmů, které jsou takřka ikonické, když dojde na boření stěn... a určitě stojí za to si některé připomenout.
Lord of War (Andrew Niccol, 2005) je jeden z mých oblíbených. V podstatě autobiografie obchodníka se zbraněmi vyprávěná divákům, i když skutečné prolomení čtvrté stěny proběhne jen na začátku a konci filmu. Nicméně tohle je klasický příklad. Ne všechny filmy musí se čtvrtou stěnou pracovat opakovaně. její využití jakožto rámce je naprosto v pořádku, zejména pokud je celé vyprávění proložené voice-over monology hrdiny a film je sledován z jeho perspektivy.
Fight Club (1999)
Fight Club (David Fincher, 1999). Klasika. Zejména vysvětlení toho, co Tyler Durden provádí během promítání v kině (sám mám promítačský průkaz a tuhle práci jsem dělal – ale mnohem zodpovědněji – takže je to pro mě srdeční záležitost, jakkoliv je to blbost).
Spaceballs (Mel Brooks, 1987) jsou zase trochu jiný případ. Namísto oslovení diváků postavy přiznají to, že jsou ve filmu skrze sledování VHS s probíhajícím dějem. I to je prolomení čtvrté stěny – zejména když se Lord Helma otočí směrem do kamery a sleduje právě tu zeď, která ho od diváků odděluje, jako by tam něco hledal.
Mám rád i drobné úlety v The Mask (Chuck Russel, 1994), a celou řadu jednorázových, ale přesto významných, pohledů do kamery. Když takové mrknutí přijde v pravý moment, je to jako by vám protagonista sděloval, že to, co teď dělá, je určeno především vám, protože VY víte. ;-)
Pokud nemáte dost, tady je ještě něco navíc: 400 různých prolomení čtvrté stěny v jedné dlouhé kompilaci, která opravdu stojí za to. Užijte si to.
Původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, nebo ho zpracovat jinak (především apoliticky), ale koho mají oběsit, ten se neutopí. Tak dlouho jsem narážel na různé podněty, až mi nezbylo nic jiného, než začít psát.
A původně jsem dokonce ani nechtěl výsledek uveřejnit zde – byla to prostě jen úvaha, bez hlubšího smyslu. Jenže, nakonec jsem se rozhodl být fér a dát tomu šanci. Jsou věci, o kterých je třeba mluvit.
Manipulace
Už od nepaměti jsou média nejen prostředkem k šíření informací, ale také nástrojem, který slouží k ovlivňování jiných lidí. Tu naprosto do očí bijícím způsobem, jinde výrazně sofistikovaněji.
Je to už zakódováno v lidské povaze, že se člověk cítí výrazně pohodlněji, pokud se pohybuje ve společnosti, která sdílí jeho názory – je proto logické, že se takovou společnost pokouší sám sobě vytvořit, pokud ji nemůže najít přirozenou cestou. A odtud je jen krůček k tomu, aby namísto dialogu a volné soutěže idejí, sáhl k manipulaci. Ať už je to vědomě či se zřejmým záměrem (byť by si to obhajoval tím, že účel světí prostředky).
Jednou z velmi úspěšných (a extrémně silných) manipulativních technik je tzv. Strach ze ztráty.
Ten je v principu iracionální. Ten, kdo námi manipuluje, prostě rozdělí výsledky našich rozhodnutí na dvě varianty: jedna, ve které si vybereme něco, co je v souladu s manipulátorovými úmysly, a druhá, kde uděláme tu chybu, že nenásledujeme jeho radu a skončíme špatně – ztratíme jeho důvěru, práci, svobodu...
Nebo vytvoří dojem černobílého světa, kde na jedné straně stojí ti dobří a spravedliví a na té druhé jsou zástupci inherentního zla. A když se přidáš k protistraně, ztratíš podporu těch hodných, kapišto?
Tohle je manipulace, které podléhají i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Je to primární pud, který se těžko obchází a dá se velmi snadno směřovat proti druhým, zejména když si neuvědomí, že existuje víc než dvojice variant a možných výsledků.
Z hlediska manipulátora je jedno, jaká je skutečnost. On vytváří dojem polarity. Buď bude po mém a všechno bude v pohodě nebo zkusíš něco jiného a budeš litovat, takže je lepší tomu předejít a rozhodnout se správně už teď.
Strach ze ztráty je dokonce právě ta věc, která často drží oběti domácího násilí v blízkosti tyrana. Než aby ženy riskovaly nejistotu odchodu, raději obviní samy sebe a snaží se udržet status quo.
Je přece lepší zlo, které už znáte...
Je to zoufale binární myšlení. Jsi pro nebo jsi proti? Souhlasíš nebo nesouhlasíš? My nebo oni?
Skutečnost je přitom taková, že není žádný logický důvod, proč by si člověk nemohl zvolit neutralitu nebo luxus odložit rozhodnutí na dobu, kdy bude mít více informací...
Manipulační videa
V mé generaci, okouzlené možnostmi streamovaného videa, se sotva najde člověk, který neslyšel o nezávislém „dokumentu“ Zeitgeist: the Movie (2007, Peter Joseph). Tenhle video-kompilát si hraje na to, že sděluje očividné pravdy, které před námi měly zůstat utajeny, ale moudrost autora nám konečně dala možnost prohlédnout pavučinu lží...
Množství doložitelných faktů v Zeitgeistu je přitom směšně malé a autor nedělá rozdíl mezi mýtem, který můžete zaslechnout v hospodě od opilého cizince, a objektivní skutečností. Často se dokonce zdá, že vědomě lže (zejména když mluví o náboženství, protože některé věci dokáže vyvrátit kdokoliv, kdo má přístup na wikipedii).
Na druhou stranu, většina diváků je zahlcena pohyblivými obrázky, přesvědčivým hlasem komentátora a líbivým konceptem, který je představován... A pro případ, že by náhodou někdo byl v pokušení začít kriticky přemýšlet, je neustále varován, že to, co si dosud myslel, že je pravda, je to, co ONI chtějí, aby si myslel.
A být jedním z těch, kteří znají pravdu, ve světě plném zaslepených otroků systému... to je přeci tak lákavé, nebo ne? Na podobném principu ostatně fungují lifestylové časopisy (10 tajných triků, kterými ho zaručeně okozlíte... a podobné články jsou zářný příklad).
Struktura
Před pár dny se ke mně dostalo jedno z nových manipulačních videí. Jeho popularita roste a z toho mála, co jsem viděl, než jsem ho znechuceně vypnul, se ani nedivím. Má všechno, co by takové video mělo obsahovat, aby obešlo logické okruhy našeho mozku a cílilo přímo na emoce.
Trochu se mi příčí takovému videu přidávat další diváky, ale občas je nutné poznat nepřítele opravdu zblízka.
Návodný je už samotný název videa. The Lie We Live. Titul jasně říká, že dojde k zásadním odhalením o tom, jak jsme obelháváni. Tohle je jedinečná možnost, nemusí se opakovat. Přijďte a spatříte vousatou ženu, mořskou pannu...
Přesně tak, vůbec se to neliší od vystoupení kočovných freak show na jarmarcích. ;-)
Pak přijde šok. Takřka trailerový úvod pokračující do černé, s hlasem který promlouvá přímo k nám.
„V tuto chvíli bys mohl být kdekoliv a dělat cokoliv. Místo toho sedíš sám před monitorem.“
To je naprostá pravda. A je vlastně zatraceně účinné s ní začít protože naznačuje, že autor vide nám rozumí, chápe, co právě děláme, jak provinile se cítíme, za to, že nejsme někde venku a nezdoláváme horský masiv nebo nebalíme modelky na sportovní káru... A zároveň naznačuje, že to je jedno, že ten čas dokáže zhodnotit, když už nás tady má.
Nebude nás soudit, pokud se polepšíme a pochopíme, že žijeme ve lži, kterou nám teď ukáže. Protože až prozřeme, bude všechno lepší a nic už nás nezastihne v téhle trapné situaci, kdy sedíme před monitorem a hltáme další pohyblivé obrázky. Až to dokoukáme, tak rozhodně půjdeme a vylezeme na nějakou osmitisícovku, protože budeme lepší než jsme teď!
Tohle osobní pouto s divákem je zatraceně důležité. Občas se používá v dramatické filmové tvorbě, kde se mu říká boření čtvrté stěny (hrdina promlouvá přímo k divákům), a pomáhá diváka vtáhnout do děje. Soucítit s perspektivou mluvčího (existují dokonce filmy, které tohle umí použít proti divákovi – sežeňte si film The Imposter).
A co pak? Pak si pěkně depresivně popíšeme svět plný rutiny, plánování, nedostatku času. Vzpomeneme si, jak to dřív bylo lepší a dobrodružnější – bez rozpisů a píchaček v práci, které odměřují čas, za který dostaneme výplatu... A pod tím vším běží timelapse s obrázky provozu na ulicích, aby se vytvořil dojem uspěchanosti a rutiny. Člověk je v takovém záběru degradován na kolečko v hodinovém strojku. Sám není nic, je jen součástí masy.
Záběry silně útočí na pocit bezvýznamnosti a strach z anonymity (nedůležitosti), který má každý z nás...
Celé je to jen funkční iluze, která maskuje fakt, že pravda je přesně opačná. Ve srovnání s historií žijeme ve zlatém věku a drtivá většina z nás nemusí pracovat od svítání do soumraku, abychom se uživili. Máme home office, dovolené, stravenky, osmihodinovou pracovní dobu garantovanou zákoníkem. Ti, kdo jsou na tom opravdu mizerně, žijí v úplně jiné části světa a tohle video nikdy neuvidí, protože na to nebudou mít peníze ani čas.
A pak přijde obvinění. Definice nepřítele. Korporace! Abstraktní ničitel naší svobody. Zločinec, který nám dává práci a peníze, aby nás mohl 40 hodin týdně ovládat... wait a sec! Jen 40 hodin týdně!? Nebývalo to podstatně víc?
A pak samozřejmě, nezbytné obvinění vzdělávacího systému. Protože pro lidi, kteří sotva dokončili střední, je traumatizující představa, že by na nich škola bývala mohla nechat pozitivní následky. Všechno to byla tupá šikana a snaha jim vymýt mozek a udělat z nich uniformní součást stáda...
Což je hodně populární motiv, protože k čemu jinému má škola sloužit? Snad ne k tomu, aby poskytla souměřitelné množství základních informací, které by měli mít k dispozici prakticky všichni (jako třeba základy počtů a gramatiky)?
A aby to nebylo málo, všechny tyhle teze, nebo spíše názory, jsou předkládány stále naléhavějším hlasem a s gradující vtíravou hudbou, která má vyvolat pocit epického znepokojení (což docela funguje – podobně jako když si člověk pustí hudbu od Two Steps from Hell a jde umývat nádobí... to pak také provází pocit, že se děje něco zásadního pro osud lidstva).
A mezi tím vším létají prázdná prohlášení, kdy se proti sobě staví extrémy. Ideální svět a masová výroba. Svoboda proti otroctví. Příroda a znečištění... Černobílý polarizovaný svět stavící na boji svobodné vůle proti korporátní mašinerii.
A když srovnání dostatečně vyeskalují, přijde další kolo obviňování. Vy za nic nemůžete, vy jste jen poslušné nástroje těch nahoře. Ale můžete ty okovy setřást... Blah blah blah...
Důležité je, že žádná z předestřených myšlenek není doprovázena faktografií. Není jasné, jak k ní autoři došli a zda ji lze ověřit. Historky o nebezpečnosti očkování (které ve videu chválabohu nefigurují) mají podstatně lepší zdrojování než tohle video, jakkoliv se opírají o jednu vyvrácenou zmanipulovanou studii.
Na jedné straně je předloženo tvrzení, že život ve Spojených státech zvyšuje riziko rakoviny, ale na druhé straně není nijak naznačeno proč to tak je (protože se nabízí, že za to můžou ONI) a z jaké statistiky tahle myšlenka vychází.
Co je pro opravdu podstatné je skutečnost, že nabízí jednoduchá tvrzení, se kterými bude každý soudný člověk alespoň trochu souhlasit:
U voleb prezidenta bychom si klidně mohli hodit mincí. Jde o dvě strany téže mince.
Žijeme ve světě na pokraji zhroucení.
Chováme se jako bychom byli vševědoucí bytosti, ale stále je toho tolik, co nevidíme.
A tak dále... pokud divák není zvyklý přemýšlet nad tím, že neexistují jednoduchá řešení a jednoduché příčiny komplexních problémů, musí se nutně přistihnout při tom, že mlčky přikyvuje, kdykoliv je mu předložen další faktoid. A než video skončí, je zoufalý ze světa okolo a má pocit že ho společnost zradila a on se musí postavit proti systému.
Proč?
To je otázka, kterou si neumím dostatečně zodpovědět. Nezdá se mi představa, že by někdo podobnými video-kompiláty sledoval složitě elaborovaný plán na svržení vlád a převzetí moci. Spíš jde o osamocenou aktivitu lidí, kteří nemají sami za sebe mnoho co říct, ale trpí mesiášským komplexem. A cítí se prostě lépe, když všem okolo říkají, že jíst maso je špatné, korporace a vlády jsou zkažené a na světě by bylo mnohem líp, kdyby se všichni měli rádi a táhli za jeden provaz (což je sice pravda, ale kdyby to bylo tak jednoduché, už by to dávno fungovalo).
Potíž je, že kolem takových lidí se rádi shromažďují pošuci (omlouvám se, ale tak to prostě je), a podporují je, protože takový zjednodušený výklad světa je mnohem pohodlnější než realita... A kolem pošuků se zase hromadí zlí lidé, kteří dokáží tuhle frustraci a zjednodušené vnímání světa využít ke svým vlastním cílům. Politicky, ekonomicky i na čistě sobecké osobní rovině.
Čekáte, že vám nabídnu nějaké řešení nebo radu na závěr? Nic nebude!
