Jsem LARPový dinosaurus

Občas, když se dívám na vývoj kolem sebe, musím smutně konstatovat, že stárnu. Jak jinak si vysvětlit, že mě stále častěji popadají tendence říkat si, jak to bývalo lepší, když jsem byl mladší?

Pán Prstenů 2008

V LARPech to platí dvojnásob. Sice jsem nebyl jedním z průkopníků "živých her" u nás, ale do vlaku jsem naskočil ještě v době, kdy se teprve pomalu rozjížděl a LARPy zatím hledaly svou tvář. Byly to doby, kdy si gotický stan na akci vozili jen ti, kdo byli opravdu hodně bohatí (a i ti ho většinou měli půjčený od své domovské SHŠ) a hlavní příběhy se točily především okolo sporů dvou či více stran (a jejich armád) na ose dobro/zlo. Všem v podstatě stačilo dobře si zašermovat, večer popít medovinu a víno z dovezených zásob a když náhodou zavolala příroda, vyrazilo se s lepíkovým svitkem a lopatkou do hloubi lesa.

Dnes už si podobnou idilku odpustím - táhne mi na třicítku a spánek pod celtou, s pláštěm sloužícím namísto spacáku (a s jednou nohou ve vyhaslém ohništi) už nějak nepovažuji za tu pravou romantiku (mimochodem - ToiToiku považuji za dar z nebes), ale přesto mi určitá naivita a ochota bavit se (navzdory nepřízni podmínek) u spousty dnešních her chybí.

Legendy 3 (2011)

Když jsem tento víkend pořádal třetí díl Legend (viz záznam ze září), uvědomil jsem si, že jak strašně mimo hlavní proud dnes stojím. Hra se neodehrávala v jedné místnosti s předem připravenými postavami a detailně rozplánovaným dějem, ani neměla velkolepou výpravu v exteriérech (s kompletním zázemím). Měli jsme sice polopenzi a vytápěný srub s více než 5 místnostmi, ale postavy si hráči z valné části připravili sami a já jim jen postavil kulisy a rozdal pomyslné karty do začátku. 

Výpravnost? Celkově žádná. Stylové skafandry, 3D stavebnice a dvě pistolky na pěnové náboje nejsou žádné terno, ale kupodivu to nebyla překážka. Hráči brzy dokázali většinu herních předmětů (kterém mě ani nenapadly, že by ve hře mohly být třeba) nahradit čímkoliv, co bylo po ruce - foukací fixy se tak staly injekcemi se sedativy a kus prkna pneumatickým kladivem, aniž by se průběh hry nějak zdržel. Hráči si opravdu hráli, namísto toho, aby se jen snažili naplnit předpřipravenou roli (což pro mě bývá nejvíce stresující prvek většiny komoráků), a já za to jim vycházel vstříc kdekoliv jsem mohl... Z hlediska náročnosti na práci organizátora je to koncentrované peklo, ale výsledek byl více než uspokojivý (zásluhu má i malý počet hráčů - být jich dvojnásobek, nedalo by se to asi zvládat bez pomoci dalšího organizátora).

Věk hněvu: Píseň vlků (2003)

O co mi tedy jde? O radost ze hry.

Sám na sobě cítím, jak mě tlak na to, abych co možná nejlépe zvládl vymezenou roli v připravené hře, omezuje a brzdí v prožívání. Výjimečně se můžu nechat příběhem pohltit, je-li mi zvolená postava dostatečně blízká, ale většinu času jde jen o kalkul, kdy pro mě je výhrou to, že se udržím v roli a předvedu dobrý herecký výkon pro ostatní hráče. Později takový zážitek zhodnotím jako dobrý - podobně jako odehrání kvalitního divadla, ale celý ten kolotoč okolo kvality kostýmů, (psycho)analýzy postav a detailně propracovaných příběhů mě nějak neuspokojuje. Je to stejné jako stavět LEGO podle návodu - je to fajn, ale ta pravá zábava pro mnoho lidí přijde, až když se návod ztratí a staví se jen podle vlastní fantazie.

Nechci změnu. Je fajn, že existují malé komorní LARPy i velké nákladné akce (jako třeba Projekt Systém), ale chci mít možnost od toho utéct k nezávislé hře, kde se nebude koukat na detaily a striktní pravidla, ale na zábavu (důvod proč mám tak rád Bezkrálí, které na tom staví). Tento formát je totiž překonaný jen zdánlivě a stále má co nabídnout a já budu rád za každého organizátora, který se nebude bát podobně (organizačně) archaickou akci uspořádat, podobně jako jsem to teď udělal třeba já.